wz

[ Späť | Obnoviť | Dopredu ]

 

Zde budou doplňovány příspěvky o všem možném ze života

Klikněte na odkazy - nové příspěvky - v tabulce!

MENU


Cesta do svaté země

  Splněný sen

Směr severní Afrika

Při letošním svátku svatého Josefa, který připadl na pátek, jsme mohli při večerní bohoslužbě v dobroučském kostele slyšet z úst našeho pátera Davida (na foto) při homilii, pěkné pojednání o životě svatého Josefa, pěstouna narozeného malého Ježíška.

  Kdo dobře poslouchal, tak zaslechl některé podrobnosti o činnosti a starostech sv. Josefa v době, kdy musel utíkat se svojí rodinou před Herodesem do Egypta, kde se po určitou dobu musel ukrývat a vyčkávat až dostanou od božího posla pokyn k návratu. A kde se to ukrý-vali ?
Kdo by z nás nezatoužil navštívit ta posvátná místa, kde se před dvěma tisíci roky udála ta ne-jvětší událost dějin? I já jsem stejně skrytě toužil jednou tuto posvátnou zem navštívit.
Dnešní doba to už umožňuje, a stačí mít našetřené peníze, jeden večer se přihlásit, a druhý den ráno můžete letecky si svoji touhu splnit a během několika hodin se ocitnete zcela v jiném světě, a posvátná místa stojí před Vámi.
V tomto čase se to však nedoporučuje, protože je tam stav téměř válečný. Právě v tomto okamžiku se moje soustředěnost na tuto biblickou událost, zastavila.
Najednou jsem před očima uviděl tmavé sklepení v podzemí s klenutým stropem, podepřeným dvěma kamennýmy sloupy (viď foto), kolem kterých jsem se před 45 léty procházel a dotýkal se, a které dominovaly prostoru kde prožíval nějaký čas malý Ježíšek se svojí Matkou a pěstounem sv. Josefem...
Palestina a Egypt jakož i ostatní okolní země, byly za doby totality zcela uzamknuty pro celý východní blok, protože se i tyto země počítaly do bloku kapitalizmu. Pohled za „Železnou oponu“, byl téměř nemožný. Vyjímky tvořili jedinci, vět-šinou silně oddáni straně a vládě.
Víc jak před 45 léty jsem se díval do výkladní skříně vzniklého Čedoku v Pardubicích a zatajil jsem dech. Letáček oznamoval, že byl připraven první zájezd po válce, do kapitalistických zemí. Šlo o tří týdenní zájezd do Egypta a Gruzie plav-bou zámořskou lodí. Uvedená trať měla vést čtyřmi moři přez Černé, Marmarské, Egejské a Středozemní. Nechtělo se mě ani věřit, že by tak silně střežený východní blok protrhnul tuto betonovou hranici, a dal tak možnost bez rizika střelby na hranicích, utéci mnoha lidem na západ.
Neodolal jsem a vstoupil do dvéří Čedoku. Tehdy tato cestovní kancelář u nás nebyla. Po do-tazu na tento zájezd mě podává zaměstnanec Čedoku k vyplnění veliký dotazník. Srdce mě začalo bušit víc než kdy jindy, když jsem se chystal vyplňovat dotazník, měl to být začátek mého život-ního snu, vstoupit do země, kde se odehrávaly dějiny starého i Nového zákona. Tu náhle se obje-vuje v dotazníku první kolonka: Jak dlouho jste členem KSČ a do které organizace náležíte? V tom okamžiku se můj sen zhroutil, a dotyčný pracovník Čedoku mě oslovil: soudruhu, nemohu příj-mout vaši přihlášku, pokud nejste organizo-ván, protože místní soudruzi se musí za Vás zaručit. Velmi smuten jsem sklonil hlavu,a odcházel ven. Ještě ve dveřích jsem zaslechl volání: Soudruhu, vraťte se, já vám ještě něco poradím. I když nesplňujete podmínky, snad by jste měl nějakou šanci. Pokud by některý soudruh nemohl na pos-lední chvíli se této první plavby do Orientu zúčastnit, pokud by jste podstoupil veškeré přípravy, tak bychom si vás vzali jako náhradníka,protože tato loď musí být plně obsazena.
Svitla mě naděje, a já musel podstoupit očko-vání proti tropickým nemocem. Tehdy denně jsem na motorce ČZ 125 ještě před svým zaměstnáním dojížděl z Horní Dobrouče, (celkem 6x ) do pardubické nemocnice, kde jsem se musel podrobit mnoha očkováním, i když jsem mněl jen slabou naději ,že někdo vypadne a mě vezmou jako náhradníka. Bylo to v květnu, kdy u nás zastavilo auto a vyhledali mě dva soudruzi v kožených oblecích, a představili se jako Státní bezpečnost. Velmi jsem se zalekl, co jsem kde pro-vedl, protože se začali zajímat do podrobností o mém manželství, o zálibách, a rodišti v Dolní Dobrouči, o všech sourozencích, o předcích mojich rodičů, a mnohých jiných záležitostech, a já vůbec netušil proč jsem tak důkladně vyslýchán. Měl jsem téměř strach jaký důvod je tento dlouhý výslech. Pak náhle jeden z těchto členů STB mě podává ruku, a já s otevřenou pusou poslouchám slova: Tak soudruhu Špinlere, my vám gratulujeme k tomu, že jste byl vybrán na zámořskou plavbu do severní Afriky. Naše strana vám věří, že budete v té oblasti kapitalizmu reprezentovat naši socialistickou vlast, a vládnoucí dělnickou třídu. Když odjížděli, z radosti z jejich „ usnesení“, jsem jim ještě dlouho mával.
Na celou cestu jsem si musel ušetřit, abych neošidil moji začínající mladou rodinu, našel jsem si těžkou práci po svém zaměstnání, a když jsem platil před odjezdem hotově za budoucí tři týdny cestování (celkem 3.813 Korun), dozvěděl jsem se, že v této částce je i kapesné v různé měně, a to pro země které navštivíme.
Psal se rok 1959 4. červen. Na lukách za tratí Na Šejvě začali Dobroučtí zemědělci sušit seno, a já s kufry na vlakové zastávce v Dolní Dobrouči nastoupil do parniho vláčku směr severní Afrika.

Zatím náš vláček s vybranými soudruhy z celé Československé republiky směřuje k moři, kde na nás čeká zámořská luxusní loď, která byla objednána pouze pro soudruhy z Československa. Pojeďte se mnou až do jednoho velikého přístaviště, ale dál už nesmíte. Loď je stavěná na veliké dálky, a pro veliké pohodlí 380 turistů. Na loď smí vystoupit přesně tolik soudruhů, kolik se jich vrátí domů. Ani o jeden víc ani o jeden méně. Přisedněte si ještě ke mně do kupé vagonu, a já Vám budu vyprávět na pokračování příště, jak jsem se dostal do míst, kde žila svatá rodina při útěku do Egypta.

(Jan Dobrouč)

Splněný sen (2)

Píše rok 1959, 4.červen. Na lukách Na Šejvě za železniční zastávkou Dolní Dobrouč začali místní zemědělci kosit a sušit seno. A zde nastupuji do parního vláčku obtěžkán kufry a před sebou mám Brno, kde je připraven zvláštní vlak pro soudruhy turisty mezi kterými jediný jsem bez politické legitimace. Vlak směřuje přez Budapešť, Bukurešť a do Konstance, kde na nás čeká objednáná luxusní zámořská loď Transilvania. Je určena přesně pro 380 Čechoslováků. Tato loď pro nás bude na 3 týdny hotelem a noclehárnou. Byl to pro mne úchvatný pohled na tohoto lodního obra. Nedosahoval sice té velikosti jako dnes známý Titanik, přes to veze sebou 75 vagonů pitné vody, 25 vagonů nafty pro nakrmení dvou motorů o síle 15 tisíc koní.
Na lodi jsou 3 velké jídelny, přepychový ta-neční salon, několik kuchyní, dílny, strojovny, umývárny, prádelny, holičství, knihovny, lékařská ordinace. A než taková loď vypluje na širé moře, než její siréna zahouká na šťastnou plavbu, každý z těch 145 členů posádky má své povinnosti, aby třeba kuchaři nezapomněli sebou bobkový list, či vanilkový cukr, nebo v lodní nemocnici aby nechyběly některé léky. To jsou vzpopmímky na poslední minuty v přístavu. Náhle se loď nepatrně zachvěla. Byly nastartovány lodní motory a já si uvědomil, že od této chvíle se musím někomu odevzdat do bezpečí, ktéré na daleké plavbě může číhat.

Odplouváme a první kroky na pevné půdě budou až na Africkém kontinentě. Jak pohádkově zní slovo Afrika. Dnes v roce 2004 to zní úplně jinak než tehdy před 45 léty, kdy nám ji trochu přibližoval cestovatel Hanzelka a Zikmund. Tehdy v roce 1959 to bylo skutečné splnění mého snu, vstoupit na půdu, která byla posvěcena stopami Svatého Josefa a Panny Marie s malým Ježíškem v náručí, když museli utéci před Herodesem do Egypta. Na tento okamžik jsem se nepopsatelně těšil. Rovněž že uvidím to veliké dílo, Egyptské pyramidy v Gíze, na kterém pracovali otroci jak nám to popisuje starý zákon, kteří potom z tohto zajetí byli vysvobozeni.
Přede mnou se otevírá splnění snů, poznat zemi černochů, nahlédnout do skutečnosti o které jsme si ve školních lavicích jen četli v knížkách. Nikomu bych tehdy v dobroučské škole nevěřil, že příjde den, kdy nějaká loď zahouká, a její příď zamíří čtyřmi moři na jih k Africe. Vracím se ze vzpomínek mládí, ve kterém mě tatínek vedl jeho vyprávěním k touze poznávat neznámé kraje.
Po první noci na lodi přišlo náhlé dostaveníčko turistů na přední části lodi. Příčinou byly obrysy pevniny ke které jsme se blížili asi 40 km rychlostí. Slova Asie, Turecko, Bospor probudila i ty největší spáče a paluba lodi se plnila bosými turisty v županech, protírajících si ještě oči. Mnozí odhodily v kajutách své přikrývky a bez úprav svého zevnějšku běželi, aby co nejvíce vychutnali pohled na část Turecka. Poprve pohledět na zemi kapitalistů... Naše Transylvánie mířila mezi dvě-mi kontinenty, Evropou a Asií. Právě vztyčená turecká vlajka nás přesvědčovala, že jsme vpluli do úžiny Bospor. A já jsem se svým dalekohle-dem ohmatával pobřežní svahy Turecka a hledal zajímavosti jako typické turecké domky, olivové háje, nesčetné množství roztroušených cypřišů, nebo staré i nové pevnosti střežící výjezd z Čer-ného Moře přes Marmarské, Egejské, dále Dardanely a do Středozemního moře. Teď zatím mí-jíme Istambul, jehož vysoké minarety napovídají, že zde dominuje Islám.
Přes to že jsme se později ocitli osamoceni po překročení 35 rovnoběžky ve Středozemním moři několik set kilometrů od pevniny, neprojevoval se u nás turistů sebemenší strach, že by se s námi mohla loď potopit. Toto veliké plovoucí město a pevné těleso v nás vzbuzovalo pocit bezpečnosti, a kdyby snad něco, tak součástí lodi je několik velikých záchranných člunů a ještě korkové vesty, které má každý pod matrací ve svém lůžku Naše loď směřuje k Africe do Egyptského přístavu v Alexandrii.

Jan Dobrouč

Splněný sen (3)

Když jsem se letošního roku na jaře (2004) rozhodnul, že bych si mohl obnovit moje vzpomínky na můj dávno splněný sen, domníval jsem se, že pokud to předám na papír, že na to bude stačit tak jedna stránka dopisního papíru. Protože dnes po 45 letech, jsem ani netušil, co všechno jsem tehdy při té cestě za splněním mého snu prožil, proto jsem se rozhodl Vám přiblížit i podrobnosti, které se mě v mé dnes téměř 75 leté paměti vrací zpět. K tomu splněnému snu tehdy vedla dlouhá cesta, jak už jsem popisoval v 1.a 2.části.Tam Jste se dočetli, jak v roce 1959 za doby největší izolace východního bloku od ostatního západního světa, oddělené železnou oponou, jsem se dostal jako jediný nesoudruh na první organizovanou plavbu do severní Afriky. Ta byla určena pouze pro velmi dobře prověřené soudruhy z celého bývalého Československa.
Pro dnešní mladší i střední generaci je nepochopitelné že cestování „Na západ“ bylo téměř nemožné. Dnes se stalo samozřejmostí, že mohu vycestovat kamkoliv a kdykoliv bez problémů. Důkazem toho je, že i z naší obce Horní i Dolní Dobrouče navštívilo v posledních letech už nejen Ameriku, Austrálii, ale jeden z našich občanů se zajel podívat jak si žijí na Novém Zélandě. Samozřejmě ten daleký svět je dnes nadosah ruky, díky letecké dopravě.

To však je dnes. Tehdy před 45 roky to byla v mém případě zámořská loď Transilvánia, kterou nyní v mém vyprávění poplujeme po Středozemním moři dál k jihu.
Podle lodního hlášení jsme přetnuli 35 rovno-běžku,a z obzoru nám zmizely řecké ostrovy Rhodos a Kréta.Zdejší sluníčko se začalo projevovat ve své prudkosti a síle. Těch 15 stupňů se-verní šířky, které mě dělilo od Dobrouče, se zase připsalo na lodním teploměru, lodní kabiny se vyprázdnily a všichni cestující se přestěhovali na příď i záď lodi,aby si našli různá místa pro opalování. Dlouho však netrvalo a jak si pamatuji, tak mnozí brzy odcházeli k lodnímu lékaři, protože to opalování přebrali. O celém dění na lodi nás informoval místní rozhlas . Samozřejmě že všichni turisté „soudruzi“ ,za které se museli jejich organizace strany zaručit, byli oslovováni rozhlasem „súdruhovia a soudruzi. Nejzajímavější informace pro mne tohoto dne byla, když lodní rozhlas hlásil,že zítra ráno asi v 6 hodin naše loď zakotví v africkém přístavu Alexandria,kde nás bude očekávat 10 autokarů,které budeme používat po celý pobyt v Egyptě. Další hlášení jak se máme chovat v této zemi, kde na nás mohou čekat různá nebezpečí, a také abychom se nikdy nepouštěli sami do ulic v této islámské zemi.
Chýlil se ke konci čtvrtý den mého putování z Dobrouče,a sluníčko zapadalo kdesi daleko v pomyslném Maroku a Alžírsku. Celodenní průvodci naší lodi delfíni, kterým naši lidé po celý den házeli z paluby lodi různé pamlsky, se začali vzdalovat. Na přídi lodi vanul velmi příjemný africký vánek ,a já stál u zábradlí, vzpomínal na mého tatínka tam doma v Dobrouči, který mě v mém mládí při práci na poli vždy vyprávěl o dalekých zemích, a já jen tajně snil o tom jak tam asi ti lidé žijí a bydlí. Myslet na to, že bych někdy mohl na vlastní oči uvidět zemi, kam se uchýlil Svatý Josef se Svatou rodinou před Herodesem, bylo zbytečné, to nepřicházelo v úvahu. To monotónní chvění lodi od motorů, ten stálý příjemný jižní vánek a to stálé šplouchání mořské vody, kterou nekonečně rozrážela příď, mě jakoby stále připomínalo, že to není sen, to je skutečnost, můj sen se plní, zítra už bych měl vystoupit na zemi na kterou jsem se moc těšil. V duchu jsem děkoval Bohu za vše co mě v těchto dnech je a bude dopřáno .
Po celé lodi se rozsvítila světla a já zpozoroval že se mnozí soudruzi turisté odebrali na večeři. A já šel také. Jídelny jsou dvě a velké jako dva taneční sály. Usedl jsem si kde bylo místo,a jídlo nám vždy přinášel personál kuchyně.Všechny stoly jsou pevně přišroubovány k podlaze a kolem každého stolu jsou pro nás nezvykle připevněny jakési laťky . Důvod je prostý, když příjde na moři bouře, lodí to začne cloumat ze strany na stranu, a talíře by nám začali padat ze stolů. Sotva jsme ukončili večeři, náhle se ode dvéří ozve volání: „Prosím, kde tu sedí soudruh Jan Špinler?" Trochu se leknu, ale brzo se vše vysvětlilo. Po mém ohlášení k našemu stolu se blíží trojice mužů. Jeden je v uniformě, poznávám kapitána lodi, druhého poznávám jako vedoucího celého československého zájezdu, a ten třetí se mě zdá, že to bude asi kuchař. Ten nese na nějakém podnosu dort. Zastavují u našeho stolu, dotazují se na správnost, zda jsem narozený 8. června 1930. Po odsouhlasení, že tomu tak je, kapitán a ostatní mě pogratulují, a to s dodatkem že každý kdo prožívá narozeniny na moři přichází popřát šťastnou plavbu osobně sám kapitán. Po rozkrájení dortu a nabídnutí ostatním soudruhům, (použití slova „ pane“ v této soustavě sa-mých funkcionářů vládnoucí strany z celé ČSR, nepřipadalo v úvahu) jsem odešel do své kajuty, abych se dobře na ten významný další den vyspal.
Náhle jsem zaslechl, že ve společenské místnosti někdo zkouší nějaké hudební nástroje. Spatřil jsem tam naše soudruhy i soudružky čekající na tanec. Hudební nástroje byly součástí tohoto hudebního salonu, předpokládá se, že z cestujících turistů se vždy někdo najde, a seskupí nějakou hudební kapelu. K dispozici tam byly klasické nástroje: housle, saxofon, harmonika, trubka, celé bicí nástroje, klavír i basa. Vzpomínám si, že po delší době zkoušení se těm dobrovolníkům skutečně dařilo a taneční salonek se naplnil tančícími. Dlouho jsem je pozoroval jak se snažili, aby ten rytmus seděl a já jsem najednou dostal nápad. Protože na palubě lodi jsou lavičky na kterých občas sedávali lodníci, většinou v montérkách z čehož jsem usoudil že to mohou být nějací technikové z lodi, spřádal jsem rychlý plán, že bych je požádal zda bych mohl vidět to, co se neukazuje na lodi, a kam nemá nikdo přístup. Tedy podívat se do podpalubí, do strojovny  a vidět jaké motory tuto obrovskou loď táhnou. Nevěděl jsem jaké národnosti jsou tito lodníci, ale domníval jsem se, že by jim mohlo naše plzeňské pivo zachutnat, a snad by mě moje přání splnili. Vezl jsem si sebou z Dobrouče na doporučení několik lahví Plzeňského a když jsem je ukázal na osvětlené palubě zcela neznámým námořníkům, kteří tam seděli, a já jim zdělil  moje přání pomocí řečí němého, tak pochopili. Snad rozuměli několika slovům německým, trochu jsem jim řekl v Esperantu, ale hlavně pochopily co od nich žádám. Ukázal jsem na mé oči, ukázal směrem do lodi a slovo „Dieselmotor“ bývá v mnoha jazycích stejný. Ihned mě dali najevo, abych je následoval.

Takovou exkurzi jakou jsem prožil v podpalubí, bych přál každému klukovi i zájemcům o techniku v Dobrouči. Za dvě piva mám zážitek pro celý život. V utrobách lodi ještě niž než je hladina moře jsem stál ve velikém sále, kde pracovali obrovské dva dieselovy motory. Představa o velikosti se dá vyjádřit tím, že u vchodu do strojovny jsou upevněny dva náhradní písty o výšce asi 1 a půl metru a o průměru asi 70 centimetrů. Každý motor má 3 poschodí a v tom nejhořejším chodil strojník a stále na vahadla ventilů doléval z kropičky olej. Od každého motoru k lodnímu šroubu šla asi 40 metrů dlouhá hřídel o síle půl metrů. Motory se startují vzduchem a výfuky mají průměr víc než jeden metr. Tam jsem si tehdy vzpomněl, jak může i ta nejbezpečnější loď (tehdy Titanik) přijít o jistotu bezpečnosti. I tady jsem uviděl jak mnoho vody teče kolem hřídelů procházejících ven pod hladinou, kde na nich jsou upevněny obrovské lodní šrouby. A také velmi překvapen jaký velký nepořádek panuje v nejnižším obrovském prostoru, tedy u dna lodi, a to silná lana trámy hřídele, provazy a mnoho nepoužité techniky.V noci se ve své kajutě probouzím, část lůžka u nohou mám uplně mokré, venku zuří bouře, obrovské mořské vlny šplouchají až do výše mého okénka v kajutě, která bývají otevřená, a právě přichází obsluha lodi a lodní okénka urychleně uzavírá.
A já též uzavřu pro dnešek toto vzpomínání. Je ráno a naše loď zakotvila u afrického břehu v přístavu Alexandrie. Ještě rozespalý jsem se nachýlil k okénku (pro představu, je kulaté o průměru asi půl metru a má velmi silné sklo v litinovém rámu, protože musí odolávat moř-ským vlnám) a z něho jsem poprve spatřil vytoužený kontinent.

Jan Špinler Dobrouč

Splněný sen (4.)

Jak se dostat z Dobrouče do Severní Afriky v dnešní době třetího tisíciletí, tedy v roce 2004, je mnoho možností. Moje vyprávění Vás však vede trasou, která se uskutečnila právě před 45 roky, a byla určena tehdejším politickým vedením, tehdejší totalitní doby. Trasa vedla vlakem k moři, přes Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko, v jejichž hlavních městech byly různé kulturní zastávky. Proto jsme přes Bospor a Dardanely zámořskou lodí dorazili ke břehům Afriky až šestý den po výjezdu z Dobrouče.

Naše loď zakotvila v egyptské Alexandrii. To monotónní chvění lodi pocházející od stálého běhu motorů, na které jsme si během plavby navykli, tak zmizelo, protože motory byly zastaveny. Naše kajuta, kterou jsem sdílel se sedmi soudruhy, (jak už jsem uvedl dříve, neexistovalo v této vybrané společnosti se oslovit „pane“), jsem, jako i ti ostatní odhodili pokrývky a co nejrychleji vyběhli na palubu, abychom vychutnali první pohled na vytoužený kontinent Afriky.

Vylodění neboli výstup z lodi celé výpravy Československých prominentů, šlo velmi pomalu. Po úzkých dlouhých schůdkách spuštěných těsně vedle boku lodi, začali sestupovat organizovaně jeden za druhým. Úmyslně si volím, že sestoupím jako poslední, i když to bude trvat déle. Pro veliké a silné zážitky, které jsem prožíval od probuzení. V mé mysli jsem nenašel soustředění, abych poděkoval Bohu za to, že jsme šťastně dopluli k pevnině, že můj sen se začíná plnit, a také za všechny doma v Dobrouči.
Opustil jsem poslední místo ve frontě na výstup z lodi a odběhl jsem do nedaleké mojí kajuty, kde jsem se mohl na chvíli odpoutat od všeho, co se děje dole na molu a jen v krátkosti poděkovat Bohu za vše. Pak jsem se vrátil k zábradlím lodi, a pozoroval co se tam dole na betonové ploše přístavního mola odehrává. Asi z deseti metrové výšky lodní paluby pozoruji dosud nepoznaný způsob pouličního prodeje různých suvenýrů, bot a všemožných tretek, kterými byli místní Arabové a Nubíjci v dlouhých galábiích ověšeny a šokován, jak se tam začalo smlouvat. Tak jak jednotlivě naši soudruzi sestupovali na pevnou zemi, ihned se na ně vrhlo množství prodavačů, kteří se nedali odbýt. Po mém sestupu jsem se stal terčem i já, a pohledem na krásnou koženou dámskou kabelku s barevnými egyptskými motivy, ze které by mohla mít doma Eliška radost, na kterou Arab určil cenu 80 piastrů, se to usmlouvalo na 25, a to ještě ten pouliční prodavač mně moc děkoval. Samozřejmě se tam hovořilo, jako všude v této zemi arabsky, anglicky, trochu německy, a protože jsme byli vůbec jako prvními Čechoslováky v této zemi, tak o nás nevěděli vůbec nic.

Za touto směsicí několika set osob pleti černé, hnědé i Evropanů stálo 10 autokarů, kterými budeme cestovat po Egyptě. Čeká nás ještě asi 200kilometrů nubíjskou pouští do Káhiry a okolí, kde bude jeden z cílů našeho putování.
Po nastoupení do autobusů jsme se domnívali, že se zbavíme toho množství prodavačů, ale kdepak, šli za námi do autokarů a neúnavně tahali peníze z našich turistů dál. První den jsme poznávali, jak žijí lidé tohoto města Alexandrie. Naše dlouhá řada autobusů vzbuzovala zvědavost, všude, kde jsme zastavili. Po otevření autobusů jsme nemohli ani vystoupit pro početná hejna dětí, která v desítkách i stovkách na nás zaútočila, a dožadovala se bakšiše nebo cigaret. Všechny děti se vyznačovaly tím, že chodí ustrojeny jeden jak druhý, jako v nočních košilích, a množství dětí je dané tím, že jsou tu v této islámské zemi velmi početné rodiny. Děti se dožadovaly i jakýmsi neobvyklým násilím, abychom je obdarovali. Autobusy tenkrát ani nemohly pro obklíčení dětmi odejet, a přivolaná policie začala tyto prosebníky rozhánět. Na vlastní oči jsem viděl, jak některé děti po úderech policie padaly na dlažbu.
Později jsme dostali na určitou dobu volnost, abychom kdo chce se volně podívat po městě, ale s tím, abychom šli vždy v kolektivu, že zde je nebezpečno chodit sám. A já na tuto chvíli a příležitost čekal, ale poučení arabských průvodců nebral vážně, a dal jsem se po městě na vlastní pěst.
V těch letech doma po absolvování kursu Esperanta (mezinárodní umělý jazyk), jsem si dopisoval asi se 30 státy ve světě, a adresu jednoho esperantisty, který pocházel z této Alexandrie, jsem měl u sebe a chtěl jej zde najít. Na ulicích tohoto afrického města jsem se začal ptát na jeho adresu a některým náhodným černochům i Arabům ukázal napsanou na papíře. Ale neuspěl jsem, protože to nebylo arabsky, a několik anglických vět nebo i německých, nestačilo k dorozumění. Různí pouliční řemeslníci mě odkazovali od jednoho ke druhému. Mezi tím často mě zastavovaly děti, a protože ve mně poznaly že nejsem z jejich země, dávali mně najevo, že mám zaprášené boty, a že mně je vyleští a ukazovaly na krabici, kterou s sebou nosily a to s různými kartáči a krémy. Byl jsem asi nápadný tím, že jsem si na lodi obléknul pro teplo krátké kalhoty, což jsem zjistil, že jsem tu ve městě jediný v kraťasech. Další skupinka dětí, opět ustrojených v „našich dětských pyžamech“, mě obstoupily a začaly cosi arabsky nabízet. A já v domnění, že to jsou dohazovači nějakého obchodu, držely mě za košili a z ulice mě trochu násilím dotlačily do jakéhosi krámu. Teprve tam mě pustily a já zjistil podle toho co jsem uviděl, že mě děti nahnaly do nevěstince mládežníkům se vytrhnul z jejich obklíčení. Venku jsem si říkal: „Tak i tato země posvěcená stopami Svaté rodiny, má své špatné stránky.“
Došel jsem k budově a trochu rozpačitý se dívám na dva strážce kteří stáli u vchodu do budovy. Přestože mě ti dva strážní, každý s dlouhou puškou i bodákem v ruce, naháněli strach, podal jsem jim lístek s napsanou adresou. Ihned zareagovali, a já pocítil strach, že se něco bude dít. Z neobvyklého pohledu na černé tváře, ze které se na mne podívalo kontrastní bělmo očí a plná pusa bílých zubů, jsem znejistěl, jestli jsem něco špatného neudělal. Oba dva strážci, jakoby na smluvené znamení mě uchopili, každý z jedné strany, a já netušil kam mě vedou. Jen pár kroků chodbou, a už procházíme širokými dveřmi do sálu. To co jsem tam uviděl, zprvu jsem nepochopil. Tito ozbrojení černošští strážci mě dovedli do velikého sálu, připomínající sál Lidového Domu v Dobrouči, a tento byl rozdělen asi metr vysokým plotem (už se nepamatuji z čeho byl zhotovený), a to o velikosti asi 1metr x 1 metr, a v každém tom ohrazení byl jeden člověk tmavé až černé pleti. Tak jako sál Lidového Domu má vyvýšené jeviště, tak také tam na stejném „jevišti“ seděl u jakéhosi stolu velmi silný, ozbrojený muž černé pleti, ke kterému mě prostředkem sálu přivedli. Na obou stranách byly desítky příhrad, ve kterých byli, jak jsem se později dověděl, trestanci z ulice. V čele toho sálu, na stole byl veliký starý telefon velmi starého provedení s klikou, a vedle stolu byla opřena puška s bodákem. Když mě vedli tamní strážci po několika schůdkách k tomuto hlídkujícímu silnému muži, tak na mě spustil arabsky, ale pěkně z ostra. Poznal, že mu nerozumím, tak něco na mě křičel anglicky. Stále jsem byl v nejistotě, co jsem provedl. Přiznám se, že jsem strach prožíval, a že ten můj započatý sen dostává silnou ránu. On, vyšetřující, i já jsme byli ve znalosti angličtiny asi na stejné začáteční úrovni, přesto jsem pak porozuměl. „Z které země pocházím.“ Po delší době jsem dokázal ze sebe vykoktat, že jsem z Československa, a moje loď stojí v přístavu. Uvědomoval jsem si, jak nás lodní rozhlas upozorňoval, abychom nechodili v této zemi sami, pouze ve větších skupinách, a že vlastní země Egypt je v jakémsi válečném stavu vůči Anglii. Později jsem se dověděl, že jsem byl považován za nějakého špióna, a proto jsem se dostal do této situace.

Strážci odešli hlídat ven budovu a já tam zůstal sám s tím černým silákem a „klepal“ se strachy, co se mnou zamýšlí. Ten silák hlídající těch 50 nebo stovku pouličních zlodějíčků, kteří se tam dole mezi sebou mohli přes plot bavit, náhle se natáhnul k velké klice toho telefonu a stále něco arabsky vyjednával. Měl jsem možnost pozorovat ty vězněné muže, kteří mezi sebou přes ten plot mohli spolu běžně hovořit. Za delší dobu pro mě přijela eskorta tmavých ozbrojených tváří. Pokynem mě vyzvali, abych šel za nimi. A já ve hrozné nejistotě šel s nimi, a nevěděl, co mě čeká. Přes to děsivé pomyšlení, že může být konec mé vysněné cesty, ulicemi Alexandrie, už jsem se tolik nezajímal o ten svět kolem, ale vícekrát našel slova prosby k Bohu o jeho pomoc, aby to dobře dopadlo. Ti dva ozbrojeni v bílých uniformách mě nevedli v poutech, ale Afričané se otáčeli, za těmi dvěmi černými a jedním Evropanem a to tím víc, že jsem si toho dne navlékl, pro tento čas krátké kalhoty.

Přešli jsme několik ulic, kde míjíme stovky místních tmavých tváří, a najednou mě upoutává skupinka evropsky oblečených lidí. Začínám poznávat, že to budou asi Čechoslováci z našeho zájezdu. Šli proti nám. Po přiblížení na pár metrů jsme se navzájem poznali, že patříme na jednu loď, a oni s otázkami: „Co se stalo?“ Já naopak prosím, zda někdo dobře ovládá anglický jazyk. Jeden z této skupiny skutečně se dal do dlouhé debaty s těmito strážci a dva muži z naší výpravy mě pověděli ať rychle uteču a ztratím se v davu, že to s nimi vyřídí. Poslechl jsem do dneška neznámé soudruhy a já jsem našel směr do přístavu, kam prý mě i ta eskorta vedla k objasnění, zda jsem skutečně jen turista.
Při večeři na lodi a dlouho do noci na osvětlené palubě se sedělo a vyprávění skupin nebralo konce. Mnoho jazyků našich 379 soudruhů se uvolnilo a ten jejich první pohled do kapitalizmu je šokoval. Jedni se ve své ideologii značně uvolnili, když poznali tu volnost podnikání a určitý druh svobody, a ti druzí soudruzi se utvrzovali, jak jde strana u nás v Československu správnou cestou bez boháčů a chudáků, jako jsme to právě dnes viděli na vlastní oči, jaká je zde zaostalost a jak musí děti žebrat. Zítra nás čeká cesta pouští k pyramidám.

Splněný sen (5.)

Jedem po trase kudy vedla cesta cestovatele Hanzelky a Zikmunda.

Na včerejší den, kdy mě černošská policejní eskorta odváděla ulicemi africké Alexandrie do přístavu na naši zámořskou loď k identifikaci, zda nejsem náhodou pro jejich zemi cizí špion, na to asi do smrti nezapomenu.
Lodní dvě veliké jídelny byly naplněny snídajícími Čechoslováky, když se z lodního rozhlasu ozvalo hlášení: Soudruzi, soudružky a soudruhovia. Jakmile dosnídáte, připravte se na sestup z lodi, vezměte si s sebou vše co potřebujete k pobytu v Káhiře a pro cestování pouští. Při každém hlášení po celý čas nepadlo ani jediné slovo oslovení pane nebo paní. Proč by také padlo, když celá tato cestující společnost byla vybrána z těch nejlepších kádrů vládnoucí strany a jako prvním soudruhům z celé ČSR, byl umožněn společný zájezd oficielně se podívat do země kapitalizmu?
Po sestupu na betonové molo, pár metrů od lodi stála řada otevřených autokarů, očíslovaných od 1 do 10, do kterých jsme začali nastupovat. Já jsem se rozhodl nastoupit do autokaru posledního. Sedl jsem si úplně dozadu k zadnímu oknu. Mělo to své praktické důvody. Chtěl jsem se vyhnout politickým úvahám, které mezi sebou vedli někteří soudruzi turisté, většinou na téma kapitalizmus. A tak budu moci sledovat pouštní krajinu Nubijské pouště, kterou budeme jako poslední autokar nechávat za námi.
Vjeli jsme do pouště, směrem Káhira, která leží asi 240 kilometrů daleko, tj. vzdálenost jako z Dobrouče do Plzně. Bude to několik hodin jízdy v uzavřeném prostoru, protože pouštní písek by se otevřenými okny dostával do uší, očí a pocítily bychom jej i mezi zuby. Za městem Alexandrie, začíná poušť a my zastavujeme u nějakých závor, a já se divím proč nás kontrolují, vždyť my nejsme někde na hranicích. Byla to jen kontrola a evidence vozidel, které vjíždějí do oblasti nikoho, kde nám nemůže v případě poruchy žádný pomoci. V případě vyteklé vody z chladiče motoru, potřeby lékaře, či havárie, nikoho tam nemusíme potkat, a jestliže v přiměřené době se na konci pouště neohlásíme může být po nás pátráno. Žádný mobil, žádná vysílačka, jenom dřevěné sloupy s telefonními dráty které nás několik hodin doprovázejí podél této jediné asfaltované silnice, po které nás konvoj švýcarských a amerických autokarů přibližuje ke svému cíli. Jedem po trase kudy vedla cesta cestovatele Hanzelky a Zikmunda.
Pár desítek kilometrů a já mám propocené tričko ke ždímání. Všude samý jemný písek a nedohledná krajina jako stůl, ovšem bez jakékoli zelené travičky, tedy vše bez života. V hlavě se mně honí myšlenky na biblické osoby, které žily v poušti. Jako třeba Svatý Jan Křtitel. V tom zamyšlení náhle naše autokary zastavují. Ptáme se sami sebe: „Co se děje?“ Zastavili jsme uprostřed této dlouhé trasy v umělé Oáze vybudované těsně u silnice na písku, a kam všichni zamířili, aby vyhledali nějaké sociální zázemí, nebo se občerstvili. Doposud u nás, ve Východním bloku, nedostupný a mnohým neznámý nápoj Coca Cola (Koka Kola) soudruhům tak zachutnala, že na mnohé se nedostala. Těm, kteří si ji poprvé v životě dopřáli, tak se jim hodně ztenčilo kapesné. Než jsme pokračovali dál, tak jsem se ještě jako i ostatní proběhl bos v tom rozžhaveném pouštním písku. A já svlékl tričko a nechával jej osušit teplým větříkem, občas prosyceným jemným pískem. Při nástupu do autokaru se několik turistů soustředilo u šoféra tmavé pleti za volantem a všemi možnými cizími jazyky se vyptávali na jejich mzdy, a také konkrétně na jeho mzdu i rodinu. A zde jsem si vyslechl složitý způsob dorozumívání, že on si šetří ze svého platu šoféra na zakoupení velblouda, kterým si zaplatí třetí ženu. Inu jsme v zemi kde vládne Islám a předpisy Koránu.
V autokaru je opět rušno, turisté vstávají, protože v dálce před námi se na obzoru objevily 3 siluety jehlanů, tedy pyramid. Ještě několik desítek kilometrů nás dělí od těchto míst, na které se všichni těšíme. Zapomínáme na ty trable prožité v autokarové výhni, a když se pak naše kolona krok za krokem probíjí tou dopravní zácpou, nikoliv aut, ale všech možných, velkých, malých, vysokých dřevěných a samozřejmě doma dělaných dopravních většinou dvoukoláků tažených malými poníky, více však oslíky, jsme vtaženi do úplně jiného světa. Do světa pohádek nebo fantazie. V jednom hotelu této metropole jsme ubytováni. Každý z nás dostal svůj pokojíček. Organizačně jsme rozděleni na několik skupin. Některý autokar byl poslán navštívit egyptský venkov, jiný do arabského tržiště, další za poznáváním vykopávek, jiný do egyptského muzea, další poznávat islámský svět a mešity, jiný do Gízy k pyramidám, a my z autokaru č. 10, jsme dostali několik hodin volna k volnému pohybu. Jako Prahou protéká Vltava, tak Káhirou protéká jedna z nejdelších řek světa Nil. Nebylo sice v plánu ji uvidět, ale já jsem po ni ve skrytu duše toužil. Už nepamatuji, jak jsem tuto řeku našel. To není potok tekoucí naší obcí Dobrouč, který pramení na rozvodí mezi Ostrovem a Horní Dobroučí, ale je sběrnou vody z velké části Afriky a délky přes 6.000 kilometrů. Přišel jsem k tomuto Nilu unavený, ale s velikou úctou. Její břehy jsou zatravněny a sestup dolů k vodě jsem si našel po schůdkách, které vedly až do vody. Sedl jsem si na břeh, sundal svoje polobotky a trochu vzrušený jsem vsunul nohy do vody. Občas tudy proplula nějaká plachetnice, která mě nenechávala se soustředit na věc, o které jsem chtěl přemýšlet. Zavřel jsem oči, protože na mě pralo saharské sluníčko, občas jsem ucítil nepoznanou vůni nějakých exotických stromů, které tu nedaleko stály. Stálé šplouchání teplé nilské vody mě vybídlo, abych si na tento břeh ulehl. Bylo mně dobře. Vzpomněl jsem si, jak jsme ve škole při náboženství probírali také něco o Mojžíšovi, který vyvedl, svůj utiskovaný národ z egyptského otroctví, a to do země zaslíbené. Byl jsem v nitru šťastný při vzpomínce, že jsem asi v místech, kde jak je psáno v Bibli, byl Mojžíš zachráněn. Všichni, kteří jsme chodili na náboženství, většinou si ještě pamatujeme, jak jedna maminka, když se jí narodil chlapeček, chtěla ho zachránit před smrtí, kterou nařídil tehdejší vládce Egypta pro všechny narozené chlapce. A tak maminka, protože jej nemohla dlouho ukrývat, zhotovila ze třtiny ošatku, vymazala ji smolou a vložila do rákosí u břehu Nilu. Pak sestoupila faraónova dcera, aby se v Nilu umyla, a tam v rákosí uviděla tu ošatku s plačícím chlapečkem. Bylo jí ho líto. Nařídila jedné dívce aby jej odkojila, a když chlapeček povyrostl, vzala si jej za svého syna a dala mu jméno Mojžíš.

Pootevřel jsem oči a pod zářícím sluncem se rýsovaly tři obrovské jehlany pyramid, odkud se chodívala umývat faraónova dcera uvedená v Bibli. Otáčím hlavu do leva i doprava a usuzuji, jak asi daleko ode mne se tato událost světových dějin stala? Snad i zde v tomto místě bylo to rákosí? Asi pravděpodobně na protějším břehu Nilu. Svůj dalekohled, který jsem stále nosil, jsem vyňal ze svého pouzdra a trochu v protisvětle jsem ve vzpomínkách na tuto biblickou událost pozoroval druhý břeh, od kterého je to k pyramidám jenom kousek. Tam se asi faraónova dcera chodila umývat. Přemýšlel jsem o tom, zda se dá spočítat to obrovské množství vody, které proteklo Nilem od té doby, kdy v tomto místě v rákosí byl nalezen malý, a později v dospělosti veliký, vůdce Izraelců – Mojžíš. Nedivím se té faraónově dceři, která se sem ráda chodívala umývat, i dnes je ta voda tak čistá a průzračná (pokud však nejsou záplavy), rovněž i příjemně teploučká, jak tomu bylo před tři a půl tisícemi let. I já bych se rád do této vody ponořil, ale dřívější poučení, že člověk může z této vody si domů přinést nemoc bilharzii, raději zůstávám na břehu a čmandám si v Nilské vodě svoje nohy dál.
Kousek za Káhirou bylo moje setkání s rodinou feláha (rolníka).

  Splněný sen (6)

Káhira (červen - jún 1959)

Ke splnění mého dlouhodobého snu už nebylo tak daleko. Seděl jsem na vyhřátém travnatém břehu Nilu a za zády jsem měl staré budovy největšího města Afriky. V tu dobu, kdy se sluníčko chýlilo k západu přímo nad jehlany tří pyramid, jsem nechal tělo odpočívat, ale moje mysl jela naplno. Přemýšlel jsem nad věcmi, které byly tak rozdílné. Plánoval jsem podívat se do nitra vel-koměsta žijícího jinak ve dne a jinak v noci, kdy v rozpálených ulicích bude příjemněji. Po mém boku v trávě ležel dalekohled, vpravo vysýchaly a občas „se sprchovaly“ šplouchající vodou Nilu moje polobotky... a já rozhodl, že se vydám do neznámých ulic Káhiry.
O kousek dál se bavila a smála nějaká skupinka černošské mládeže. Při pohledu na opačnou stranu proti proudu pomalu valící se řeky jsem uvažoval, že na jižní straně Káhiry má být místo, stěžejní místo o kterém ví každý křesťan ať z výuky náboženství, nebo ze čtení biblických událostí Nového zákona. Tam má být s úctou udržované místo, kde v době útěku před Herodesem prožívala Svatá Rodina určitý čas. Každou chvíli jsem změnil pohled na vyčnívající jehlany pyramid, na které se před tři a půl tisíciletím dívali a tam pracovali ve vyhnanství Izraelité, později vyvedeni Bohem prostřednictvím Mojžíše do země zaslíbené.
Ale tyto dějinné události se mě často střídaly se vzpomínkou na domov. V duchu jsem si představoval Elišku s našim prvním malým čtyřletým synem Jendou, a také jak tam u nás v Dobrouči vrcholí senoseč, jak je u státního statku v Lanškrouně, kde jsem pracoval jako elektrikář, a jak těžko v té době mě uvolňovali na tři týdny, kdy mechanizace a elektrifikace „socialistického zemědělství“ při sklizni vyžadovala stálé odbornosti... zatím co tehdy v sedmi obcích (od Horní Dobrouče přes Ostrov Žichlínek, Albrechtice až po Orličky a Čenkovice) převládalo zemědělství statku bez opraváře, já si klidně čmándám nohy v Nilu. Pak jsem opustil tyto myšlenky na domov, obul jsem si napolovic suché polobotky a vydal se neznámým směrem do města.

Za dobu, kterou jsem proseděl a prospal u Nilu, se očividně změnil provoz na ulicích. Do nové části města bych jistě zabloudil, proto jsem začal pozorovat život starých oblastí města kde dominuje starý věk. V ulicích už bylo příjemněji, a tak se řemesla přestěhovala z rozpálených kamených dílen do ulic. Život našeho evropského města k žijícímu městu v Orientě nelze nijak přirovnat a ani dokonale popsat. Do ulic se přestěhuje kdejaký řemeslník. Přímo na ulici vás ostříhá a oholí holič, jehož mydliny létají až do jízdní dráhy. O kousek dál se musíte vyhýbat různým kovotepcům, na verpánku sedí švec, který pozoruje vaše boty, hned vedle na ulici stojí stará šlapací Singrovka (předpotopní šicí stroj u kterého nešije žena, ale muž Arab, jehož dlouhá galábie se mu plete při šlapání do pedálů). O kousek dál slyším jakési zasténání a on tam na chodníku na jakési neobvyklé židličce sedí černoch, kterému kdosi trhá zub. Na židličce vedle si z dálky prohlížím jaké nářadí tam má. Zub je venku a zakrvavený odkládá i s kleštěmi mezi ostatní nářadí. Arabům chodícím kolem to vůbec nevadí, je to divadlo všedního dne. Všude chodí v černé sukně zahale-né ženy a muži ve světlém obleku sahající až k zemi. Je to jakoby z režného plátna ušitá dlouhá noční košile. V jízdní dráze dominují vozíky či dvoukoláky tažené oslíky nebo malými poníky.
Zastavuji se u nějaké dílničky do ulice zcela otevřené. Na otevřeném ohni je ohříváno několik litinových žehliček. Mají tvar jako asi 5 centimetrů silná „lopata“, ke které muž v galábii po ohřátí nastrčí dlouhou násadu, na žehlící velikou plochu kousek nad podlahou rozhodí prádlo, myslím že to byly stolní ubrusy (asi z hotelu), nástroj položil na prádlo a tímto nástrojem s pomocí násady - „lopatou“ žehlí. Občas jednou nohou pomáhá přitlačovat nožní žehličku. Škoda že tenkrát před 45 léty nebyl tak citlivý film, abych mohl ve večerních hodinách a bez blesku uchovat tyto kuriozity až do dneška. Všude hrála hudba z přijí-mačů, které by měly v dnešní době historicky velkou cenu. Ozývala se jenom arabská hudba, doprovázela mě všude a nám Evropanům vůbec neladí. Nad chodníky vyselo maso a pouze skopové, protože jsme v zemi Islámu. Všude kde se prodává maso, vystavuje se venku a mnozí pro-cházející občas, jako se to stalo i mě nepozornému, narazí hlavou na kus skopového, z kterého při nárazu vždy odletí hejno much. Stačilo když jsem jen pohledem projevil zájem o nějakou věc (nebo službu), ať to bylo vystaveno na ulici, ale hlavně u nějaké výkladní skříně, v tom z ničeho nic se objevil Arab a zahájil všemi možnými ja-zyky sprchu nabídek, a pozvání do jeho obchůdku. Chtěl dosáhnout toho, abych si něco koupil. Vždy to bylo doprová-zeno nabídkou malinkatého šálku čaje.
Při procházení uličkami, mě upoutalo zvláštní cvakání, zvuk jako když dvě malé pokličky od hrnečku otloukáte o sebe. Tímto zvukem upozor-ňují na sebe pouliční prodavači nápoje Coca Co-ly. Tento nápoj byl doposud ve východním bloku zcela nedostupný, protože byl jedním ze symbolů kapitalizmu. Pouliční prodavači tam měli zvláštní způsob prodeje tohoto nápoje. Všichni prodavači byli v galábii na hlavě s pokrývkou fezu, které se sem dovážely ze strakonického národního podniku Fezko. Když jsem měl žízeň zastavil jsem tohoto prodavače s typickým zvukem malých pokliček. Byly o velikosti asi 10 centimetrů a měl je každý prodavač připevněné pomocí řemínků na palec a ukazováček levé ruky. Na zádech měl ko-žený měch s obsahem nápoje a z tohoto zásobníku šla hadička přes rameno dopředu, kde nechal vytéci nápoj do malé odměrky. Podal žíznivému a samozřejmě bez opláchnutí. Sám nápoj by ale přes rameno nevytekl do nádobky, tak prodavači mají pod paží upevněný měch, jako u nás hráč na dudy, dva, nebo třikrát zapumpuje paží, a Coca Cola se vzduchem vytlačí do nádobky kterou má stále zavěšenou na břiše. Takto jsem hasil žízeň před 45 léty v Káhiře, ale dnes snad tento způsob bez hygieny už bude asi jen ve vzpomínkách.

Pozdě v noci končil pouliční život Káhiry a já uléhám ve svém jednolůžkovém hotelovém pokoji. Abych v rozpáleném pokoji usnul, šel jsem se sprchnout, přesto mě po pár hodinách probouzí teplo a já zamýšlím jít opět pod sprchu, ale... hledám u dveří vypínač světla. Podle hmatu jsem tlačítko našel jinde, blíže k podlaze, přesto však se světlo nerozsvítilo a já hledal po tmě vypínač dál. Vtom náhle zarachotil ve dveřích klíč, otevřeli se dveře a leknutím jsem uskočil. Jakási ruka dosahovala na vypínač umístěný proti naší zvyk-losti mnohem výš. Světlo se rozsvítilo. Do pokoje vstoupila vysoká postava v bílé říze, úplně černé tváře ze které svítilo bělmo očí a bílých zubů. Přede mnou se postava hluboce uklonila, něco hlubokým patetickým hlasem a samozřejmě neznámým jazykem (asi arabsky) pronesla. Byl to muž ve světlém úboru a když poznal že jsem asi šokovaný z toho proč jsem jej volal, tak se obrátil zpět ke dveřím a ukázal na tlačítko, které jsem stisknul, abych si rozsvítil. Stisknul jsem tlačítko rychlé služby a pro případ nějaké pomoci. Aniž bychom si něco řekli slovy, oba jsme věc pochopili a on - ten noční zjev - se hluboce uklonil a odešel. Než jsem usnul, tak jsem ještě přemýšlel proč afričtí elektrikáři montují vypínače tak ne-obvykle vysoko, a proč né lespoň tak, jako je to u nás v Čechách a v Dobrouči.

Jan Dobrouč

Splněný sen (7)
První poválečný zájezd československých turistů

Když jsem se probouzel na lůžku hotelového pokoje v tom největším městě afrického kontinentu, už jsem tam měl návštěvu. Okny tohoto hotelu se mě tam dostaly paprsky ranního sluníčka, které se už před pár hodinami vyhouplo nad Sinajským poloostrovem a Rudým Mořem, a za-číná probouzet i město Káhiru. U nás v Evropě i v Dobrouči se už několik hodin točí kola denního života naplno, ale na rovnoběžce, kde panují vysoké teploty, se denní běh života posouvá dlouho do noci, a proto se město probouzí později.
Za humny Káhiry začíná nedozírná poušť. A zde na pokraji pouště stojí poslední budova evropského stylu - hotel, kde obědváme a kde jsme pří-jemně ochlazováni zavěšenými velkými ventilátory. Na ta velká vedra jsou však zvyklá mnohá zvířata i s jejich doprovodem, kteří vytrvale čekají před hotelem až my poobědváme, a nás čeká neobvyklá taxislužba, která nás má „dopravit“ až k pyramidám. Samozřejmě bychom došli i pěšky, ale je to zapsané ve scénaři tohoto zájezdu, a tak se soudruzi z Československa nezdráhají nastoupit. Ženy soudružky se většinou rozhodují nasednout na nižší koníky i oslíky a vedle čekající velbloudí taxikář na mě ukazuje, abych nastoupil na dvouhrbého velblouda. Poručí tomuto pomalému živému taxíku, aby sklopil svoje před-ní nohy a já jsem se usadil mezi dvěma hrby. Když se dala karavana směrem k pyramidám, musel jsem se hodně něčeho držet, abych z té výšky nespadl. Byl jsem oblečen v krátkých kalhotách a protože mezi oběma hrby byla jakási velmi hrubá pokrývka, celou cestu jsem pociťoval jako když sedím na struhadle, a po skončení cesty jsem měl obě stehna zarudlá. Později jsem zjistil, že ta hrubost pokrývky má své důvody, tedy aby taxizákazník lehce neuklouznul a z velblouda nespadl. Toužil jsem mít jeden snímek na památku, proto jsem dal znamení majiteli velblo-uda, aby předal můj fotoaparát za mnou jedoucí-mu turistovi, a i zde nešlo zavolat „pane,“ ale volám: „Soudruhu, pošlu vám foťák, prosím vyfoťte mne!“ Majitel velblouda moje přání odmítá, ale dává znamení, že vyfotí mne jenom on sám. Samozřejmě si za to natáhne ruku pro bakšiš. Muž v galábii, který vedl velblouda, nevěděl si rady s fotoaparátem, který byl velmi starý a nenašel tlačítko spouště. Předal jej tedy zadnímu členu výpravy, který rovněž seděl na tom „korábu pouš-tě.“
Když jsme dorazili k pyramidám můj velbloud sklonil přední nohy k mému výstupu, a já vzduchem přelétnul přes přední hrb, udělal kotrmelec a koulel jsem se v pouštním písku asi 10 metrů od největší pyramidy světa. Nebyl jsem sám který podobné salto udělal. Protože můj tehdejší fotoaparát byl velmi primitivní, hranatá plechová krabice s jednou čočkou, pád do písku vydržel a tak jsem se věnoval pohledům na jeden z divů světa.

Doma v Dobrouči jsem si před jízdou představoval pyramidy jako velikou hromadu kamení. A zde jsem byl ohromen tím co mám před sebou. Pár kroků jsem udělal a s úctou jsem se dotekl kamenných kvádrů Cheopsovy pyramidy a krátce v duchu poděkoval Bohu, že se mi začíná můj sen plnit. Byl jsem dojat nad skutečností, že stojím v místech, kde se odehrávaly dějiny Starého zákona, kde pracovali v otroctví Izraelité, a že v tomto místě po této zemi chodil Mojžíš a doprošoval se Faraona, aby svůj lid propustil ze zajetí. Zde si nechal Faraon stavět tuto pyramidu, kde po smrti měl být uložen ve veliké kamenné rakvi (sarkofágu) s těžkým kamenným poklopem.
Když se začala stavět pyramida, v naší před-stavě třeba vysoká 50 metrů, přímo uvnitř uprostřed, asi v poloviční výšce 25 metrů nechávali stavitelé komnatu pro budoucí uložení sargofátu s tělem faraona. Pokud Faraon přežije dokončení pyramidy, tak se pyramida zvětšovala i zvyšovala o dalších 50 metrů. Protože faraon přežil dvakrát tuto výšku, dosáhla pyramida původně téměř 150 metrů výšky. Proto také pyramida obsahuje v různých výškách uvnitř toho nepředstavitelného masivu tři komnaty. Pyramida není jak jsem už naz-načoval nějaká hromada kamení, ale je složena z přesných kamených kvádrů poskládaných po vrstvách tak, jako si děti stavějí na sebe dřevěné kostky. Tyto mnohatunové kvádry, řekl bych na milimetr přesných, nejsou spojeny žádnou maltou a jsou o velikosti odhadem od 1 do 1 a půl metru.
O velikosti Cheopsovy pyramidy, na kterou se dívali při své otrocké práci už před tři a půl tisícem lety denně Izraelští otroci, se dá hovořit jen v porovnání k nějaké budově. Málo kdo byl přímo na věži dobroučkého kostela, snad jen klempíři a pokrývači. Každému z nás by se jistě hlava zatočila z pohledu této „malé“ výšky asi třiceti metrů. Ano, malé, protože ta pyramida u které stojím měla výšku 5x vyšší, to je kolem 150 metrů. A do této výše se musely dopravovat mnohatunové krychle kamene. V dnešním věku je však tato pyramida o pár metrů nižší, protože se ve středověku začal kamenný materiál odebírat od vrchu a používat pro stavbu dnes staré Káhiry.
Zatím co se karavana s velbloudy vracela zpět pro další naše turisty, vznikla tam debata o tom, jak může být pyramida přímo u základů dlouhá. Protože jsem se cítil trochu mladší ostatní, řekl jsem jim, že to odkrokuji. Za chvíli jsem soudruhům nahlásil, že po jedné straně jsem odkrokoval asi 200 metrových kroků. Mezitím náš překladatel hlásí, abychom následovali egyptského průvodce do nitra pyramidy, kde je faraónův sarkofág.

Soudruhu, já ti pošlu foťák, udělej mně snímek!


A za chvíli jsem dělal kotrmelec do písku
 

JDEME V ŠLÉPĚJÍCH ZIGMUNDA A HANZELKY

Píše se červen 1959. Zámořská loď, která dopravila z Evropy na africký kontinent turisty z Československa čeká a odpočívá v přístavu Alexandrie. Čeká než se naplní program prvního poválečného zájezdu československých turistů, kteří právě poznávají historickou oblast Egypta. Dnes tedy 380 turistů ze všech míst Československa prožívají jako i já (jediný nestraník) nepopsatelné dny úžasu nad životem tohoto kontinentu, který poznal jen nedávno projíždějící touto zemí, cestovatel Hanzelka a Zikmund.

Část naší výpravy stojí před vcho-dem do útrob největšího divu světa, Cheopsovy pyramidy. U vstupu do tohoto gigantického díla a divu světa není žádný vstupní portál, brána nebo dveře, které si vždy představujeme při vstupu někam. Pouze veliký otvor vylámaný dávnými vykradači zlata a cenností, to je vstup kterým jeden po druhém opatrně vstupujeme do jakého si tunelu směřujícího vzhůru do první komnaty. Uprostřed prostoru královské komnaty je veliký sarkofág, žulová rakev určená pro egyptského vládce. Stěny prostoru i strop komnaty tvoří veliké plochy precizně opracovaných kamenných kvádrů. V prostoru který osvětluje amatérsky udělané elektrické osvětlení je těžko dýchatelný vzduch. Vždyť nad námi je ještě asi sto metrová, tisíce tun těžká hmota pyramidy. Na velikém sarkofágu - žulovém kvádru s úložným prostorem pro tělo faraóna leží mnohatunová kamenná deska, jejíž váha zabezpečuje tělo i s cennostmi proti krádežím. Přesto se dívám že to neodradilo dávnověké zloděje proti odcizení mumie i cenností a touha po zlatě zvítězila, sarkofág byl nalezen už vykradený. (Dnes v roce 2004 se Egyptologové dohadují, zda přímo v této kamené rakvi vůbec faraón ležel). Vědci se domnívají, že by mohl ležet v dalších komnatách, které jsou o mnoho desítek metrů výš. Zatím co kolem mě slyším jen slova úžasu, co museli dřívější dělníci a otroci starého Egypta vykonat, postavil jsem se vedle sarkofágu, a nechal jsem svoji paměť procházet stránkami bible, konkrétně starého zákona, kde se píše o událostech tehdejší doby. Jeden z tehdejších vládců Egypta, pro kterého byl tento sarkofág určen, stal se krutým pro národ Izraelský, který zde musel velmi těžce pracovat. Izraelcům byla svěřena práce hlavně ve výrobě cihel pro stavbu obydlí, sýpek na obilí, a různé pomocné stavby.
V útrobách této největší hrobky světa - pyra-midy jsem byl jakoby vtažen do událostí která tu probíhala před tři a půl tisíciletím. Představuji si jak Mojžíš po rozhovoru s Hospodinem jde za faraónem a prosí za svůj lid, aby jej propustil z veliké otročiny kolem pyramid. Ale tyran Egypta, který je svým lidem pokládán za Boha, odmítal prosbu Mojžíše. Proto Hospodin poslal na tuto zemi deset ran, jak jsme si četli v náboženství. Egyptskou zemi postihlo mnoho neštěstí, jako třeba: voda v Nilu a ve všech studnách kolem pyramid proměnila v samou krev, později celou zemi zaplavily žáby, později i nemoce, několik dnů vládla celou zemí tma, ale zajatí Izraelité, kteří věřily Hospodinu, těch se pohromy vůbec nedotkly. Přesto panovačný faraón další prosby Hospodina zprostředkované Mojžíšem odmítal. Izraelité byly pracovití, skromní a kdyby je propustil do země zaslíbené, tak by přišel o velikou armádu pracovníků, bez kterých by pyramidy a další potřebná výstavba nemohla tak rychle pokračovat. Hospodin tedy seslal na faraóna takový trest, že během jedné noci nechal pomřít všechno prvorozené. Po této veliké ráně způsobené celé-mu Egyptu, propustil faraón všechny Izraelity a ti - vedení Mojžíšem - se vydali do země, kterou jim přislíbil Hospodin.
V zamyšlení nad touto událostí, která měla různé vazby na místa kde prožívám tento den, jsem zpozoroval že se komnata nazývaná královská od našich turistů pomalu vytrácí, a já jako poslední jsem začal sestupovat zpět dolů po dřevě-ných schodech. Při tom pomalém sestupování mě napadla myšlenka, jakou asi váhu by mohla tato největší stavba světa mít. Později doma v Dobrouči jsem se dal do počítání, a vyšlo mě, že staří Egypťané i s ostatními otroky museli vylámat, opracovat a přemístit 20 tisíc plně naložených vlaků kamene, a to bez jakékoliv mechanizace. A to jenom na jedinou, jednu pyramidu.
Během tisíciletí se kamenné bloky pyramidy braly pro stavbu starověké Káhiry. Na fotografii je dobře vidět, kde byl stavební kámen odebírán.

Jan Dobrouč

Splněný sen (8)

Další můj den strávený pod africkou oblohou začínal odjezdem našeho autokaru podél Nilu směrem na jih do pouštní krajiny, kde se nalézá jeden z nových vykopávek. Před námi je návštěva podzemního pohřebiště mocných lidí, kteří vládli Egyptu před 4 tisíci roky. Bylo objeveno zcela zaváté pískem a dnes bychom měli být svědky, jak se tenkrát pohřbívalo. Po širokých schodech vstupujeme hluboko pod úroveň pouště a ne-cháváme se unášet podívanou, jak toto dílo mohli lidé tisíciletí před Kristem vybudovat. Jde o chodbu vytesanou ve skále, připomínající nějaký dlouhý podchod pod dráhou nebo křižovatkou, která ostře zabočuje do leva, a po čtvrtém pravoúhlém zatočení se opět spojuje s chodbou tam, kde jsme vstupovali. Tato dlouhatánská chodba čtvercového půdorysu mě připomněla krásnou nemocniční chodbu, ze které mohu vstoupit napravo i nalevo do mnoha pokojů. Tyto pokoje, jinak pohřební komnaty nemají dveří, a středem každé komnaty stojí veliká kamenná rakev - sarkofág s víkem. Jak nám vypravoval egyptský průvodce, tak v tomto místě je několik lidsky ne-vyřešených záhad. U mnohých sarkofágů jsou mnohatunové desky, tedy víka buďto odsunuty nebo částečně rozbity a jejich obsah, podobně jako v pyramidě, asi ještě v době před Kristem vykradeny.
Stojím přímo ve vchodu do jedné komnaty a s napětím poslouchám záhadě, která ani dnes nedá spát egyptologům, ačkoliv už mnoho věcí doká-zali rozluštit. Dívám se na sarkofág, jeden z hlavolamů, protože jeho velikost je větší než vstupní otvor kterým jej sem před tisíciletími dopravovali. Tedy jde o „dveře“ vytesané v podzemním skalním masivu. Samozřejmě jsem si nemohl mí-ry, šířku ani výšku sarkofágu i samotného vcho-dového otvoru změřit, přesto pohled na tyto ob-rovité těžké rakve mě nedají spát ani dnes. Pro mne je to dodnes záhada jakým způsobem do těchto komnat transportovali tyto mnohatunové bloky bez jeřábů, kladkostrojů, a techniky, kterou tehdy neznali. Samotný sarkofág není ani z ka-mene ve kterém je vytesána komnata.
Při výstupu z podzemí na všude přítomný písek jsem si chtěl vychutnat chůzi v teplém písku, ale ten byl tak rozpálený,že jsem si opět obul svoje boty. Při cestě zpět do města velikých kontrastů Káhiry projíždíme několika typickými arabskými vesnicemi. Pouhými pohledy z okna autokaru poznávám mnoho ze života venkovského zemědělce - feláha. Usoudil jsem, že zdejší život na vesnici se dá srovnat jak to asi u nás bylo doma před tisíci roky. Nasvědčují tomu zcela hliněná obydlí z nepálených cihel zpevněné slámou. Takové jako vyráběli už Izraelité v egyptském zajetí, o čemž se dá vyčíst ve starém zákoně. Osady jsou postaveny a tlačí se na vyvýšená místa proti každoročním záplavám Nilu. Jinak by se jejich hliněná obydlí rozplynula, což se také někdy skutečně stává. Způsobí to ale déšť, který sem do Egypta jen vyjimečně zabloudí. Protože zde skutečně neprší, až na malé vyjimky, je zdejší zemědělství závislé na umělém zavlažování pozemků. Přesvědčil jsem se o tom všude, kudy jsme projížděli. Kam až dosahovali kanálky a kanály plněné vodou z Nilu, až sem dosahoval bujný život rostlin. Několik metrů od konce kanálků již je konec života a začíná věčná poušť táhnoucí se až na samotnou Saharu. Pozoroval jsem mnoho feláhů a jejich děti točící archimédovými šrouby od rána do večera. A to jen proto, aby se feláhova rodina uživila. Zastaví li se tato šroubová čerpadla čerpající živo-tadárnou nilskou vodu, půda přestane rodit a rodinu čeká hlad.
Proto se všude točí a točí a čerpá pro nás ne-obvyklým způsobem a ponejvíc lidskou silou. Divil jsem se, že tam poblíž Nilu v různých zátokách berou ženy vodu a nosí do svých cha-trčí k použití, přesto že se tam bahnily a koupali bůvoli i jiná zvířata.Pozoroval jsem jejich or-bu,ale nikde jsem neuviděl náš pluh ale všude jen pár bůvolů zapřažených do obyčejného há-ku, přesto zavlažovaná políčka urodí až třikrát za rok.

Jsou zde i bohatší feláhové, kteří již předali lidskou dřinu při čerpáni vody zvířatům. Pomocí zvláštního žentouru a vodního kola zavlažují výše položená políčka. Přemýšlel jsem dlouho nad propastným rozdílem polní práce zdejších feláhů a mechanizací se kterou u nás doma v Dobrouči pracuje JZD, a dále co musí zdejší feláh dát energie pro zavlažování svého skromného políčka. Také ale nad tím, jak u nás Pán Bůh sesílá déšť a zavlažuje pole bez dřiny. Občas slyším přede mnou sedící soudruhy, kteří pochvalně ho-voří a trochu hrdě jak u nás v Československu zavedli socialistické zemědělství a že jistě i jed-nou bude zde socializmus, kdy tento způsob zemědělské dřiny zmizí. To byla slova pronesená na egyptském venkově našimi prominenty - soudruhy - v roce 1959, a dnes v roce 2004 po návratu jedné turistky, podle jejího vyprávění, se na egyptském venkově nic nezměnilo!

Jan Dobrouč

Splněný sen ( 9)

Uplynulo víc jak 45 roků a já se chci nyní na chvíli do těch dávno uplynulých roků a dnů vrátit. Půjde to však jenom ve vzpomínkách a to na prožívání dnů v daleké cizině, kde jsem prožíval splnění mého snu. Byla to velmi silná touha, ale na tehdejší politickou situaci zcela nedostupná. Byla to touha uvidět a vlastníma rukama ohmatat, vlastníma nohama se postavit do prostoru, v kterém se odehrála událost vepsaná v bibli, kde se ukrývala Svatá rodina po útěku před Herodesem. Chtěl zabít malého Ježíška.
Sen vznikl v době kdy u nás v Československu vlály jen rudé vlajky, kdy ve školách museli žáci oslovovat své učitele soudruhu nebo soudružko, kdy pionýři chodily zdobit květinami pomníky Lenina a Stalina, v době kdy na hraničních zátarasech přicházeli pod kulometnou palbou o život lidé, kteří chtěli poznat jinou zemi než jen v socializmu, nebo i v době kdy sebemenší kritika socializmu byla trestána vězením. V době kdy téměř plánovitě byly všechny křesťanské organizace a vůbec křesťané v nemilosti.
Dnešní generace nemůže pochopit, co vše se tenkrát v padesátých letech odehrávalo. Dnes je celý svět otevřen pro všechny a každý má šanci podívat se do světa kam se mu zlíbí. Ale tehdy býval západní svět oddělen silnou železnou oponou a střežen kulomety. Byla to jen velká shoda okolností, že jsem se dostal mezi těch 380 nejoddanějších a nejvěrnějších prověřených soudruhů, za které se museli jejich straničtí kolegové zaručit, že při návštěvě západních zemí tam nezůstanou. Přesto při dalším pokračování se ode mne dozvíte, kolik soudruhů tehdy zradilo, na zpáteční cestu zámořskou lodí nenastoupilo, zůstalo na západě, a co se událo před odplutím z afrického přístaviště.
Poslední noc pod africkým nebem se mě zdála delší než ty uplynulé. Snad to bylo tím že teploměr v tomto káhirském hotelo-vém pokoji měl v noci 38°C. Nebo to moh-lo být z rozrušení nad tím, že už ráno dojde k uskutečnění mého snu, o kterém jsem doma v Dobrouči snil už za svého mládí, a teprve nyní ve věku 29 let se mě má sen splnit. V dalším pokračování se mnou na-vštivíte místo, kam musela utéci svatá rodina.
Žádný turista který kdy cestoval, cestuje, nebo bude cestovat do arabských zemí nebo všeobecně do Orientu, se nevyhnul a nevyhne atmosféře, která je pro nás Evropany cizí. Je to atmosféra Islámu. Islám je druhé největší náboženství ve světě, po křesťanství. Dnes v době kdy Na Blízkém Východě se dodnes s různou intenzitou bojuje, k našemu sluchu se dostává mnoho informací i o tomto náboženství. Ale tenkrát před 45 roky, kdy jsem se tam v islámském světě pohyboval, přišlo mě to náboženství, ve kterém tam žijí celé národy, zcela nepochopitelné. Poznal jsem zcela jiný způsob života, který je ze základu ovlivněn učením Mohameda. Mohamedáni věří v jediného Boha, a oslovují jej arabským slovem Alláh.
Všude ve městech stojí vysoké věže, minarety, ze kterých se s velkou pravidel-ností ozývá pětkrát denně silné volání Muezína, který arabsky od východu slunce vyzývá Mohamedány k modlitbě. Několikrát obejde ochoz na věži a do všech stran silným zpěvným hlasem opakuje tato stejná slova: Bůh je velký, Bůh je velký! Dosvědčuji že není Boha kromě Boha. Dosvědčuji, že Mohamed je Boží posel. Vzhůru k modlitbě. Modlitba je lepší než ranní spánek. A na to reagují všichni Mohamedáni, klekají si na zem, právě tam kde jsou. Může to být na ulici, na tržišti nebo v kavárničce, kde právě kouří vodní dýmku. Někteří si sebou nosí jakýsi kobereček, který mají ke stálému použití.
Náš arabský průvodce nasměroval náš autokar s československými soudruhy ulicemi Káhiry k největší africké mešitě Islámské Alabastrové modlitebně Mehmeda Alího. Původní plán byl navštívit nejprve posvátné místo kde žila svatá rodina při útěku před Herodesem do Egypta. Zastavili jsme však před orientálně zdobenou stavbou, nad kterou se vypínala obrovská kopule. Vstup dovnitř mohl uskutečnit jen ten, kdo si tam v nádvoří obřadně umyl no-hy, osušil a obul připravené zvláště k tomu určené bačkory, a to z důvodu, aby tento Stánek Mohamedánů nebyl znesvěcen. Před vstupem se obřadnému umytí nohou musí podrobit každý, ať vyznává Mohameda nebo ne. Přesto že jsem se domníval, že to bude mít nějakou náboženskou symboliku s očištěním duše, ale bylo to příjemné, pro samotné nohy. Pak jsem vstoupil do obrov-ského prostoru a v tu chvíli jsem si kladl pro sebe mnoho otázek. Proč tu jsou všude jen samé a samé barevné koberce, a zcela ani jedna lavice? Proč tu není ani jediná socha, proč tu není ani jediný obraz nebo ob-rázek, ale ani žádný jiný symbol? Velké plochy bočních stěn a celá obrovská plocha podlahy je zakryta koberci se známými ba-revnými vzory perských koberců. Kolem mě je záplava klečících Muslimů, kteří se v pravidelném rytmu uklánějí až k zemi, hlavou až ke koberci. Všichni klečí spořá-daně a přesně jedním směrem. Jejich polohlasitá modlitba nebyla roztroušená, ale přesná jako stroj, a zahalené ženy seděli zcela odděleny daleko od mužů.
Část Československých soudruhů, vyznavačů atheizmu, stála v zadu a brzo se vytratila do nádvoří, a nevím jaké měli myšlenky, když v té době u nás v Českosloven-sku mohli vézt boj proti církvi a věřícím, ale tady nemají šanci rozbalit leninskou myšlenku o světě bez Boha. Zůstal jsem v mešitě déle a všímal jsem si soustředěnosti Muslimů, s jakou obřad konali. Také jsem myslel na to, proč se uklánějí přesně jedním směrem, když tam nemají žádný svatostánek. Byl to směr k východu, kde daleko v Saudské Arábii mají svoje svaté město Mekku, které je spojeno se životem zakladatele Islámu Mohameda. Islám nemá desatero Božích přikázání, ale stojí na pěti důležitých sloupech, neboli přikázáních:
První jejich nosný sloup, neboli přikázání zní: Je pouze jeden Bůh. Druhý: pětkrát denně se modlit. Třetí příkaz je nejtěžší: Každý devátý měsíc je Mohamedán povinen dodržovat Ramadán, což znamená od východu slunka do jeho západu nesmí Mohamedáni jíst, pít, kouřit, a musí se zříci všech požitků. Čtvrtý příkaz je: povinnost dávat desátý díl ze svého výdělku na chudé. Páté přikázání pojednává o tom, že každý věřící muslim musí alespoň jedenkrát v životě navštívit jejich posvátné místo Mekku.
Žádné desatero Božích přikázání neznají. My křesťané máme Bibli a Mohamedáni mají Korán, který sepsal Mohamed. Správně se píše prorok Muhammed. Za-kladatel Islámu byl 40 letý obchodník s dobytkem, kterému se ve snu údajně zjevil Anděl Gabriel, a který mu nadiktoval ty zásady Islámu. To se stalo v 6. století po Kristu.
Pro nás křesťany je mnoho věcí nepochopitelných, jako třeba, že oni neděli neznají, ale do mešity chodí hlavně v pátek, Pána Ježíše mají jen za proroka, nezobrazují své proroky ani obrazem, ani jako sochy, ale mají dovoleno vše vyjadřovat jen ornamenty. Proto také oni jsou velikými umělci v oblasti ornamentů na kobercích z Orientu. Mohamedán (správně Muslim) může mít současně až 4 manželky, a představu o nebi mají silně smyslnou. Často při modlitbě mají v rukách jakýsi růženec s 99 korálky, které propouštějí mezi prsty, a připomínají si 99 Božích jmen, jako Spravedlivý, Velký, Moudrý, Silný, Milosrdný, a při modlitbě je důležitá pokrývka na hlavě. Snad jsem se choval v Mešitě neuctivě, protože jsem se otáčel kolem sebe, abych si zapamatoval co nejvíce dojmů, a mohl pak o nich doma v Dobrouči vyprávět. Zpozoroval jsem, že už všichni soudruzi a súdruhovia mešitu opustili, a já jako poslední jsem odcházel z tohoto obrovského prostoru mohamedánské svatyně ven. Trochu jsem byl nejistý, jak se s tímto stánkem Mohamedovým rozloučit. Boha sice uctívají stejného, ale je to dům bez přítomnosti Ježíše ve svatostánku, bez posvěcené vody u východu, a tak jsem aspoň v duchu děkoval Bohu, že jsem se narodil v Dobrouči v křesťanské rodině, kde jsem dostal veliký dar pravé víry v Ježíše Krista.
Na velikém prostranství před mešitou nastupují Čechoslováci do autokaru, a všichni si utírají pot, slunce je v zenitu a z vedlejšího minaretu se ozývá další výzva k modlitbě. Řidič autokaru černé tváře ještě stisknul tlačítko klaksonu, a odjíždíme. Káhira červen 1959.

Jan Dobrouč

Splněný sen ( 10)

Až do této chvíle Jste sledovali moje vyprávění a vzpomínky, kterými jsem Vás vedl trasou z Dobrouče do Egypta. Projížděli jste se mnou v roce 1959 vlakem několika socialistickými státy až k moři, a potom zámořskou lodí Středozemním mořem do Severní Afriky, dále už jenom pomocí deseti autokarů velikou pouští do Káhiry, kde jsem se s Vámi podělil o zážitky, které jsem prožíval s africkou policií, také u Nilu, nebo v pyramidách, či na egyptském venkově.
Celý zájezd 380 turistů, byl rozdělen do 10 autokarů. Ten ve kterém já jsem cestoval s číslem 10, zastavuje v okrajové části Ká-hiry. Po výstupu zjišťuji, že kolem nás do-minuje zástavba z minulých století. Arabský vedoucí v bílé dlouhé galábii se krátce domlouvá anglicky s českým vedoucím našeho autokaru, který po chvíli oznamuje naší skupině, že stojíme u vchodu do míst kde se skrývala před 1959 lety biblická rodina Jo-sef a Marie po útěku před Herodesem. Stydí se vyslovit svatý a svatá. Ačkoliv to byl pro mě ten vrcholný prožitek a zážitek z celé mé dlouhé cesty a dlouhé touhy, tak ozná-mení nám náš soudruh řekl tónem, jako by chtěl oznámit: „Co by jste tam chodili, vždyť tam nic neuvidíte! Jestliže kdo chce-te, tak se tam mrkněte.“ Průvodce dodává, že je tam zákaz fotografování.

Jako jediný nesoudruh z této elitní soudružské společnosti z celé ČSR stojím za celou skupinou a čekám až se vydají směrem do míst, která pro všechny křesťany světa jsou posvátné. Nikdo nereaguje na povel egyptského vedoucího, i když rukou dává najevo, abychom vstoupili. V duchu si říkám: „Že by neměli zájem? Snad se jeden druhého bojí, že se tím prozradí, že by mu to uškodilo v jeho funkci ve straně?“ On totiž v té době probíhal boj proti všemu co je křesťanské, ve školách, úřadech a jinde. Postávající kuřáci si zapalují cigaretu, ženy se rozhlížejí po okolí, výzvu pro vstup ignorují. Rozhoduji se, nenechám si to nejlepší ujít, prodírám se mezi soudruhy směrem ke vchodu a říkám si, ať si oni myslí o mě co chtějí. Jdu jako první z těch 40 osob, kteří nejeví zájem, a tak jsem vstoupil na první vyšlapaný

kamenný schůdek, a náhle jsem pocítil že někdo jde za mnou. Byly to dvě ženy a několik mužů. Ten první pocit při vstupu do tohoto prostoru, který by měl být prožitý s velikým vděkem za vzácný okamžik v životě, měl být plný úcty a díků, že mě to bylo dopřáno, ale byl jsem rozptýlený myšlenkami, proč ti soudruzi venku byli tak zfanatizování, že se snad nechtěli ponížit či poskvrnit návštěvou místa kde žil Boží Syn. Věřím však, že při soukromé cestě by neodolali a návštěvu by vykonali. Když jsem už tam stál v duchu mě proběhla myšlenka, aby soudruzi, kteří mě následovali, dostali odvahu, aby našli životní pravdu. Prostor, který obývala Svatá rodina přibližně jeden a půl roku, jsem pomalu několikrát obešel a několikrát s úctou dotknul se zdiva podlahy i klenutého stropu, v myšlence na to jak asi tady prožívala svatá rodina svůj pobyt, než přišla andělská zpráva, že Herodes (který usiloval o zabití malého Ježíška) už zemřel a Svatá rodina se může vrátit domů.

Tento tmavý prostor připadal mě jako sklepení, jehož zdivo bylo celá staletí snad miliony návštěvníků s úctou dotýkáno, a snad během staletí zčernaly i dva výklenky ve zdivu, kde si Panna Maria jistě ukládala své nádobí. Dá se i předpokládat že i sám malý Ježíšek mohl na té zemi běhat a Jeho Matka jej tady učila prvním krůčkům. Při tom pomyšlení jsem pociťoval zvláštní ra-dost, že mohu stát tam, kde se odehrávalo kus dějin a záchrany pro celé lidstvo. Athe-isté kteří postávají a pokuřují venku, ani ne-tuší jakou úctu by měli vzdát tomuto místu, a oni měří svůj život zcela pomíjejícími hodnotami.

Venku na čekající soudruhy pražilo červnové žhavé sluníčko, ale tam pod tím klenutým stropem bylo příjemně tělu, ale ještě víc byl příjemný pocit z tohoto posvěceného místa. Trochu rušivě na mě zapůsobily neodborně natažené dráty, které sloužily pro osvětlení jedné malé žárovky, protože tato svatyně nemá žádná okénka, a přemýšlel jsem jak asi tam připravoval Svatý Josef louče pro osvětlení.
Protože v šestém století byla tato oblast velmi silně zasažena učením Mohameda, tedy Islámem, vliv poutníků k tomuto místu se změnil. Tuto svatyni jsem si nemohl vyfotit protože tam byl zákaz a já neměl sebou blesk, bez kterého by snímek byl velmi špatný. Byl jsem v domnění, že místní Arabové si činili nárok na fotografování, a než jsem nastoupil do autokaru stihnul jsem ještě najit pouličního prodavače, od kterého jsem si za trochu dražší peníz koupil fotografii svatyně, pomocí které nahlédnete i Vy tam, kam jsem se podíval před 45 roky i já.

Jan Dobrouč

Splněný sen (11)
Nové ráno

Sen má své zakončení. Po prožitém snu se probouzíme do všedního dne. Po prožitém pobytu v Egyptě, v pohádkové Káhiře a oblasti, kde se psaly dějiny několika tisíciletí, zdánlivě i můj sen přichází ke konci. I když těžiště mé dlouhodobé touhy, poznat tuto zem se naplnilo, neprobouzím se náhle do všedního dne, jak tomu bývá u snu, ze kterého po probuzení musíme ihned do zaměstnání, ale nastává dnes jakési rozloučení.
Zatím se jenom řadí na okraji Káhiry konvoj deseti autokarů, kterými budeme odjíždět vý-chodním směrem, a to krajinou pouště střídavě i Nilskou deltou. Kdyby naší obcí projíždělo najednou deset autobusů za sebou, jistě by to občanům v Dobrouči nedalo spát, co se to děje, a tak stejně kolem dlouhé řady amerických autokarů se sešlo ještě mnoho dětí, jako vždy v tom obvyklém oblečení našich nočních košila další zvědavci, a také pouliční prodavači. Využil jsem poslední chvíle otevřených dveří a vyběhl k jednomu prodavači zakoupil několik lahví pro nás tak nedostupného nápoje „kokakoly“, která byla u nás v té době symbolem kapitalismu, a nedovážela se. Tehdy jsem netušil že budou tyto láhve se mnou cestovat několik tisíc kilometrů do Dobrouče, a že ještě dnes v roce 2005 v originál-ním baleni i obsahem mě budou připomínat tento moment před odcestováním z Káhiry.
Hloučky Arabů, pokud znali trochu anglicky, mohli si na každém autokaru přečíst velké značení, že jsme zájezdem z Československa. Myslím, že málo který domorodec věděl, co znamená nápis Tschechoslowakia, a kde asi ta země leží, protože to byl vůbec první zájezd po druhé světové válce do této africké země.
Za velikého hluku klaksonů ze všech deseti autokarů se kolona rozjíždí. Domníval jsem se, že pojedeme stejnou trasou ke Středozemnímu moři pouští, jak jsme přijeli od Alexandrie, ale bylo to pro mě překvapenim, že trasa vede ne ke Stře-dozemnímu přímo, ale velikým obloukem k Rudému moři. Nemýlil jsem se, protože sluníčko nám svítilo za zády a my směřovali směrem vý-chodním do oblasti kde končí Rudé moře a začíná Suezský kanál, který odděluje egyptskou zemi od poloostrova Sinaj.
Při pohledu na chudý venkov jsem začal přemýšlet... ty chabé vědomosti z náboženství, které mě zůstaly o útěku Izraelců do zaslíbené země... Dlouho sleduji krajinu vlevo i vpravo, a předsta-vuji si, že tudy někde muselo procházet obrovské množství celého národa, které podle bible puto-valo ve dne i v noci a bylo vedeno Mojžíšem. Aby v poušti nezabloudili šel před nimi ve dne Hospodin ve sloupu oblakovém, a v noci ve slou-pu ohnivém. Mělo jich být asi 600.000,a k tomu mnoho žen a dětí. Všichni sebou vedli svá stáda hovězího, dobytka, kozy a ovce.(Muselo to být někde poblíž kudy projíždí naše kolona autokarů, protože tím směrem k Rudému moři Izraelité směřovali.) Víme že by je Faraon nepropustil, protože to byla obrovská pracovní sí-la u pyramid. Bůh však seslal na Egypťany deset pohrom a ta poslední se dotkla Faraona nejvíc, přišel jako ostatní Egypťané o svého prvorozeného syna. Dříve než Izraelité odešli, požádali Egypťany o šaty a o věci ze zlata a stříbra. Egypťané byli z poslední pohromy která na ně přišla tak vystrašeni, že dali Izraelcům všechno oč pro-sili. Po několika dnech přišli Izraelité k Rudému moři a tam se utábořili.
Mezitím Faraon a jeho muži začali litovat toho, že poslali Izraelity pryč, že své otroky nechali odejít, že přišli o obrovské množství pracovních sil u pyramid. Faraón si všechno rozmyslel, okamžitě připravil svoji armádu a začal Izraelity se svými 600 vozy pronásledovat. Při krátké zastávce naší kolony v jedné palmové osadě mě napadla myšlenka: „Možná že to faraonovo vojsko právě tudy projíždělo, kde měli možnosti napojit vodou své koně.“ Když naše kolona autokarů s československými soudruhy dosáhla úroveň Rudého moře, za jejímž úzkým zálivem se v dálce rýsovala Sinajské pohoří, znovu jsem se vnořil do obsahu dějin starého zákona. Měl jsem před očima, i když pouze pohledem z okna autokaru, okolní scenérii přírody a Rudého moře, skrze které prošel, po Božím zásahu, zázračně po suchém mořském dnu Mojžíš se svým několikaset tisícovým národem.

Obrázek nám přibližuje zázračně rozestoupené Rudé moře, kterým Mojžíš vedl do zaslíbené země svůj národ.

Jan Špinler

Splněný sen (12)

Píše se 14 června, roku 1959. Zatím co doma moje žena Eliška musí zvládat sama různé práce na zahradě, v domácnosti i starat se o prvního sy-na Jendu, já v plném pohodlí autokaru americké výroby prožívám hodiny pohodlné jízdy pouští. Už jsem přesně 10 dnů na cestách a protože tehdy ještě žádné mobilní telefony nebyly, neměli jsme o sobě navzájem žádné zprávy. Já v Africe, žena v Dobrouči.
Dokázal jsem si však v té daleké cizině představit běžný praktický zaběhnutý rytmus dne Elišky, ale ona naopak nemohla ani tušit, kde se nalézám. Také jsem si dokázal představit, jak celá vesnice Dobrouč, vlastně všichni členové JZD jsou zabráni pracemi při dokončování senoseče.
Zatím co jsme dosáhli nejjižnějšího bodu poblíž Rudého moře, je to znát na propocené košili, protože od moře vane horký vlhký vzduch. V našem autokaru se rozvinula opět debata kam míří naše kolona. Náš směr se náhle mění k severu k městu Ismailie, kde bychom se měli setkat se Suezkým průplavem. Protože moji spolusedící utichají v rozhovorech, očekávají město u ústí průplavu, a více se soustřeďují na sledování krajiny. To stálé soudruhování už mě také unavilo a tak jsem svoje myšlenky nasměroval jinam. A nejen myšlenky, ale i oči. Na druhé straně zálivu Rudého moře pozoruji krajinu Sinajského Poloostrova. Opět se dostávám v myšlenkách do děje, který se tu odehrával asi před tři a půl tisíciletím. Oknem autokaru pozoruji v dálce za vodou písčitou rovinu, občas zpestřenou vysokými palmami.
Podle biblického zeměpisu v těchto místech se měli Izraelité připravit k první noci v poušti po zdařilém projití Rudým Mořem a z tohoto místa měli pozorovat, jak se za nimi zázračně uzavřelo moře, kterým prošli suchou nohou. Za to však pronásledovatelé - egyptské vojsko a všechny Egypťané v počtu asi 600 vojenských vozů, válečníků i koňů - se po vjezdu na mořské dno utopilo.
Dlouho se ještě na pohodlném sedadle autokaru obracím zpět, dívám se do směru kde ve vzdálenosti asi 300 kilometrů je pohoří Sinaj, neboli Hora Mojžíšova. Naše autokarová kolona teď má zcela opačný směr, tedy se tomuto domi-nantnímu místu v dějinách starého zákona vzdalujeme. V prostoru autokaru jsem nezaslechl ani jedinou zmínku, že se nacházíme v místech kudy šli veliké dějiny lidstva, a že za obzorem pouště je hora vysoká asi jako vrchol Tater, kde Mojžíš pro celá budoucí pokolení přijal od Hospodina kamenné desky s desaterem, Božích přikázání.
V duchu jsem uvažoval, proč ten Izraelský ná-rod putoval tak mnoho roků, než došel do té zaslíbené země. Nebyli žádné silnice, jen poušť a bahnité oblasti. A když si uvědomíme, že se dalo na pochod asi 600 tisíc mužů, nepočítaje ženy, děti, a obrovská stáda zvířat pro obživu, bylo to nepředstavitelně zdlouhavé. Tak ohromný národ když šel pouští bez vody, musel nocovat, stavět si své stany, hledat vodu, čelit mnoha jedovatým hadům, proto se nedivme že mnozí začali před Mojžíšem reptat, že bylo lépe v tom egyptském zajetí. Bouřili se ale už nemohli zpět, protože moře kudy prošli po suchém dnu, se uzavřelo a cesta zpět byla nemožná.
Moji představu, jak se to tady v těchto místech odehrávalo jsem ukončil, protože jsme vjeli do města Ismajlia, a já sledoval krajinu, kde se tu na výběžek moře napojuje umělý Suezký průplav. Měl jsem velikou radost že naše silnice směřující do Port Sajdu. Tam nás čeká loď, vede těsně podél průplavu, a my budeme po celou délku asi 70 kilometrů pár metrů od vody tohoto průplavu moci sledovat provoz. Budou to asi 2 hodiny jízdy které máme před sebou., a budeme mít dost času si toto obrovské vodní dílo vychutnat alespoň pohledem. Tento Suezký průplav spojuje dvě moře, a to Středozemní s Rudým mořem. Byl postaven proto, aby nemuseli všechny lodi plující z Evropy a Ameriky, obeplouvat celou Afriku.
Měli jsme štěstí. Potkávali jsme konvoj velikých zámořských lodí plujících od Středozemního Moře k Indickému oceánu. Průplav je stavěn pouze pro jeden směr. Lodě se řadí za sebou asi ve vzdálenosti jeden kilometr. Tentokrát jsme potkávali asi 30 velikých nákladních i osobních lodí. Jakmile vyjedou na širé moře, tak se zase řadí jiné lodě pro opačný směr. Tento konvoj lodí které jsme potkávali, plul z různých světadílů. Arabští řidiči nám ochotně zastavovali, abychom si mohli lodě vyfotit. Mnoho lidí a námořníků nám mávalo na pozdrav, některá loď na pozdrav za-houkala. Lodě proplouvali kolem nás jen pár met-rů, protože naše silnice jde těsně podél průplavu a my jsme podle vlajek zdravili máváním lodníky na lodích plující z Mexika, Norska, Španělska, Indie a dalších států světa. Končí Suezký průplav a my zastavujeme před městem Port Said, kde v přístavišti na nás čeká zámořská loď Transilvania.

Jan Špinler

Splněný sen (13)

V Port Saidu nás očekávala naše zámořská loď Transilvánia. Strašně jsme se však těšili, až okusíme slanou vodu Středozemního moře a poznáme mořskou pláž nedaleko tohoto města. Někteří však zvolili jeho krátkou prohlídku.Charakter tohoto města je velice odlišný od dosud poznaných měst. Světová křižovatka lodní dopravy, samotný přístav i celý průplav zaměstnal mnoho obyvatel. Příjmy dělníků se zvýšily natolik, že zdejší děti už nemusejí žebrat. Z ulic zmizeli pověstní pouliční prodavači i mladí čističi bot. K tomu zde pomáhá naše Československá Republika, protože jsem tu viděl nápis že zde naše firmy staví cementárnu, cukrovar a další průmysl.

Je 6 hodin odpoledne 14. června 1959. Podle plánu už za hodinu by měla siréna naší lodě zahoukat na pozdrav africkému přístavu Port Said, odkotvit, a my měli vyplout na širé moře. V přís-tavišti je veliký ruch. Na boku lodi po spuštěných dlouhých schodech vystupují poslední soudruzi i soudružky. Tam nahoře při vstupu na palubu jsme každý dvakrát kontrolován, k čemuž slouží zvláštní lodní legitimace. Do své kajuty jsem si uložil vše co bylo potřebné pro dlouhé cestování pod žhavým sluncem. Vrátil jsem se na palubu a šel pozorovat techniku jak budou uvolňovat silná lana, kterými byla naše loď přikotvena k betono-vému molu. I když je výška tohoto zámořského obra vysoká jako mnoha patrový dům, bez ukotvení k silným železným kotvícím sloupům v betonu mola, by si voda s lodí pohrávala tak, až by se zcela od mola vzdálila.
Čas našeho odplutí už je dlouho pryč a my se vzájemně ptáme, proč tu ještě stojíme. Na přís-tavní molo přijela nějaká osobní auta a po dosud spuštěných schůdkách chodí občas nahoru i dolů naší vedoucí soudruzi a stále něco vyjednávají. Občas se mezi úředníky a policisty z pevniny objevuje i kapitán lodi, a zdá se, že něco důležitého vyjednávají. Nikdo z nás netuší co se stalo, proč naše odplutí má takové zpoždění. Po několika hodinách, když už padlo přítmí, jsme voláni rozhlasem do jídelen k večeři. Ale vysvětlení, proč jsme tak dlouho čekali na odplutí jsme se nedověděli. Teprve když už sedíme v jídelnách u ne-obvykle pozdní večeře, pociťujeme malé zachvění lodě, to právě startují lodní motory. Mnohý kdo dokončil večeři vybíhá na palubu, aby mohl být přítomný tomu okamžiku rozloučení s Afrikou. Taky mě se podařilo dostat se k zábradlí a za houkání sirény jsem mával jako ti ostatní pomalu se vzdalujícímu přístavišti. Celé prosvětlené přístaviště Port Said, se nám pomalu ztrácelo v dohledu. Z paluby se nám nechtělo protože to byla krásná teplá noc s vánkem vyhřívaným v Arabské poušti.
Před námi je daleká plavba, plánovaná na 3 dny a 4 noci. Nejdéle času strávíme na moři Středozemním, pak proplujeme přes Dardanely, Egejským a Marmarským mořem, úžinou Bosporem a nakonec východním směrem kolem Malé Asie, Černým mořem do Gruzie.
Teprve druhý den ráno na širém moři se roznesla zpráva, proč došlo k několika hodinovému zpoždění odplutí lodi z Afriky.

Došlo k velikému šoku pro celou soudružskou společnost na lodi. Bylo cítit že se stalo mezi soudruhy něco neuvěři-telného. Zjistilo se, že při nástupu na loď už nenastoupilo 7 soudruhů.

Oficiálně bylo oznámeno, že zradili naši vládnoucí třídu a socialistickou vlast, a všechen pracující lid, který jim dal důvěru. Že prý první zkoušku jejich věrnosti neobstáli, přesto že byli považovány za osvědčené a oddané své straně, která jim dala důvěru, oni se nechali zlákat americkými imperialisty. Pro ně čeká doma opovržení pracujícího lidu. Tak se nechali slyšet mnozí soudruzi, kteří reagovali na včerejší ostudu. Ta bude mít dohru pro celé vedení, které schválilo tuto první poznávací cestu do země kapitalismu. Došlo i k upřesnění, že šlo o dva manželské páry a tři svobodné soudruhy.
Sám jsem uvažoval, jak levně a bez rizika střelby na hranicích si tito „prověření“ soudruzi naplánovali bezpečnou cestu na Západ. Věděl jsem že dosud, kteří se pokoušeli splnit svoji touhu dostat se přes Železnou Oponu, buď byli na hranici „U drátů“ zastřeleni, při nejlepším dostali mnoho let žaláře.
V tom dlouhém čase nic nedělání jsem pozoroval na přídi lodě, jak nás doprovázejí velicí delfíni, nebo jsem okukoval veškerou techniku lodě a někdy vzácně jsem spatřil na hladině moře, že tam plave nějaký předmět. Napadla mě klukovsky dobrodružná myšlenka. Věděl jsem že všechno co plave po hladině dřív nebo později vítr zanese k nějakému pobřeží, a stává se, že předmět může dosáhnout nějaké pláže nebo místa, a tam do rukou člověka. Co kdybych také něco po hladině poslal s nějakým poselstvím? Byl tu nápad a hned jsem jej uskutečnil. Ve své kajutě v kufru jsem měl ještě tři prázdné láhve od piva zakoupené doma v Dobrouči. Do těchto jsem vložil a dobře „zašpuntoval“ a zalil voskem papírové poselství, a hodil přes palubu na hladinu moře. Na úhledně psaném papíru jsem uvedl, že pro nálezce tohoto sdělení je připravena odměna, a to jeden týden pobytu v Československu v obci Horní Dobrouč. Napsal jsem to nejen česky, ale i německy a řečí esperanta. Protože jsem znal jen několik anglických slov a frází, pokusil jsem se to napsat i anglicky, ale případný anglicky hovořící objevitel této zprávy v láhvi bude mít těžkosti při pochopení mé nabídky. Do dnešního dne v roce 2005, se zatím nikdo nepřihlásil o pobyt v naší obci, a láhve putují po hladině Středozemního moře asi dál, vláčené větrem sem a tam.
V pozdním večeru se opět naplnil společenský sál našimi turisty. Přisedl jsem si k jednomu stolu a pozoroval jak se snaží asi amateři hudebníci připravit k nějaké hudební produkci. Poznávám u hudebních nástrojů tváře turistů, kteří už při cestě z Evropy dobrovolně zasedli k nástrojům, jsou součástí výbavy této lodě. Jeden tam ladil basu, druhý seděl za klavírem, další profoukával trumpetu, další dobrovolník procvičoval prsty na harmonice, a stále se čekalo, zda se jim podaří dohodnout na nějaké písničce. Samozvaní amatéři hudebníci stále jakoby na něco čekali. V duchu si říkám, asi čekají na bubeníka, protože bicí nástroje tam stály v koutě. Kapela bez kapelníka konečně prorazila ticho lodního sálu, ale museli jsme počkat až se všichni sjednotili na společném rytmu. Někteří dostali odvahu a šli si zatančit. Po určité době jsem dostal odvahu a šel se informovat kde mají bubeníka, který při poslední jejich produkci zde udával bicími nástroji rytmus. Když mě prozradili, že bubeník je zradil a byl jedním z těch kdo zůstal v Port Saidu, pochopil jsem situa-ci a náhle mě napadlo se jim nabídnout jako bu-beník. I když jsem nikdy „za bubnem neseděl“, ale jako několikaletý heligonkář jsem si řekl, že bych to zkusil. Soudruzi mě mezi sebe přijali s radostí, ale měl jsem přesto strach, protože já neznalý not jen s trochou dávkou rytmu v těle jsem se dal do nejistoty. Postavil jsem bicí nástroje, vyzkoušel to rukama, nohama, a oni v domnění že to zvládnu, začal jsem se červenat, protože jsem přecenil své schopnosti a trvalo to dost dlouho než jsme si vyrovnali svůj rytmus, a bylo to k poslouchání. Postupně jsem se přestával červenat, a kolem půlnoci už jsem pociťoval, že by rytmus valčíku i polky byl ucházející, ale tango jsem stále nezvládal.
A dnes s odstupem 45 roků rád vzpomínám na tento večer, kdy na vlnách Středozemního moře jsem poprvé v životě ochutnal roli bubeníka, která mě inspirovala k tomu, abych později doma začal při hře na harmoniku, doprovázet se současně i s bicími nástroji.

Jan Dobrouč

Splněný sen (14)

Doba ve které jsem tyto vyprávěné zážitky prožíval, byla zcela až neuvěřitelně jiná, než prožíváme dnes v roce 2005. Bylo to v době kdy naše Československá Republika byla spojena se Sovětským svazem na život i na smrt na věčné časy. V tomto bodě moje vzpomínky dostávají zcela jiný směr a od této chvíle se budou orientovat zcela jiným směrem. Ten můj titulek „Splněný sen“ by mohl být změněn. Můj sen poznat ob-lasti a místa spojená s našim duchovním životem se splnil. Protože naše loď nyní směřuje do míst, která byla všeobecně turistům a každému pracujícímu dostupná, přemýšlím zda bych změnil název mého putování. Snad by to mohl být titulek: „Jak jsem poznával jižní kraj Sovětského Svazu.“
Proto tento ojedinělý zámořský zájezd jako první poválečný, se mohl uskutečnit, v souvislosti návštěvou našich největších přátel. Proto naše loď obeplouvá celou Malou Asii a kolem severních břehů Turecka směřuje do nejjižnějšího cípu SSSR do Gruzie. V tomto místě si kladu otázku, zda mám vyprávění o mé daleké cestě pokračovat, nebo rychle se přemístit domů a cestu ukončit. Protože tuto velikou zemi kterou máme před sebou, poznalo mnoho občanů i z naší obce Dobrouče. Rozhodl jsem se kompromisem, že se pokusím alespoň popisně popsat místa našeho dalšího cestování.
Uplynula čtvrtá noc neustálé plavby. S napětím jsme očekávali v dálce velehory Kavkazu, před nimiž leží krásná země Gruzie, a za pohořím země Čečensko. Toho rána už nás od pevniny dělilo jen pár kilometrů. Celá loď ožila. Vztyčením vlajky na lodním stožáru nás přesvědčilo, že jsme vpluli do vod patřící „Zemi Sovětů“. Naproti nám připlul lodivod, vystoupil na palubu a zavedl nás do přístavu. Pro velký ponor naši lodě a mělké pobřeží, zakotvili jsme u umělého ostrova. Tam bylo přistaveno 14 autobusů. Zástupkyně cestov-ní kanceláře nás vítala květinami a mnoho Gruzínců nás přišlo uvítat. Po pasové kontrole jsme všichni udělali první krok na půdu, která před nedávnem byla místem politických svárů, a také tekla krev. Z tohoto lázeňského města Suchumi by našince mohlo zajímat hlavně jeden epidemiologický ústav, který jsme navštívili, kde žije volně v klecích přes jeden tisíc různých opic, na kterých se zkouší různé nemoci. Ověřili jsme si i zdejší gruzískou vodu na pláži. Zatím co se v lodní kuchyni připravovala další večeře, sešli jsme se na molu u lodě, kam nás přišel uvítat a také se rozloučit gruzijský pionýrský soubor písní i tanců. Naši soudruzi byli uchváceni jejich velkými tanečními výkony, zvlášť typickou gruzij-skou hudbou. Pak se pionýrky rozběhli mezi nás a rozdali nám květiny. Každá z těchto děvčat, pionýrek, vybrala si svého tanečníka, a tak chtěj nechěj, musel jsem i já „jít do kola“. Nemohl jsem si dlouho zvyknout na jejich rychlý rytmus hudby složené ponejvíc z bubínků.
Asi 150 kilometrů jihovýchodně od Suchumi, na samých hranicích sovětsko tureckých leží město Batumi. V Batumi kde nás rovněž vítali pionýrky, jsme si museli postrčit hodinky o 3 hodiny dopředu. Zatímco ještě Dobrouč spala a dojičky z JZD ještě nebyli na svém místě v kravíně, my jsme za prudkého subtropického slunka vystupovali z lodě, a dali se na projížďku za poznáváním loděnic, botanické zahrady, prohlédli si silné potrubí, kterým sem z dalekého Baku proudí ropa. Jeden z velkých zážitků byla cesta do pralesa. Jediný prales v této zemi byl ponechán staletí bez zásahu lidské ruky. Sebelepší filmové záběry Vám nemohou předvést tu atmosféru divoké džungle pralesa, kterou nám umožnili Sověti navštívit. Časté deště, parné dny udělali to, co by žádný zahradník nedokázal. Všechno kvete, voní, bujně a divoce, překrásné kamelie, obrovské sekvoje, eukalipty, magnolie propletené liánami, probořené ve vlhké dusno a parno. Rádi jsme vyhledávali stíny pro odpočinek, protože košile se nám lepily na těla. Před těmi pralesy jsme stoupali serpentinami hodně do hor, kde sovětští cholchozníci mají veliké plantáže čajovníků. Asi na tisíci hektarech plantáží čaje probíhala sklizeň, tam jsme se setkali se sběrači čajových lístků.
Autobusy nás vezli dlouhými plochami pomerančovníků a citrusů, kdyby prý byli zralé tak by nás cholchozníci těmi pomeranči zavalili. Projeli jsme dlouhými bambusovými lesy a v jednom místě zastavujeme. S úžasem poznávám že zelený bambus je měkký a houževnatý. Do dneška uchovávám doma dva kousky této bambusové měkké dužiny, která je dnes tvrdá jako kost. Ve zdejších podmínkách tato tráva dorůstá mnoha metrové výšky a síly až 20 centimetrů. Používá se na výrobu nábytku, stavbu plotů i potrubí. Ve zdejších podmínkách dokáže tento bambus vyrůst za jediný den i 70 centimetrů. Neuvěřitelné.
Viděl jsem jak některá obydlí jsou stavěna na pilířích, aby to veliké vlhko nezničilo jejich pří-bytek. Zastavili jsme i u jedné továrny na zpracování čaje. Poznali jsme zpracování čaje a co jej čeká než k nám doma přijde do našich obchodů. Čaj se zdrhuje, suší, prosívá i třídí, aby dostal prý tu pravou barvu, vůni i chuť. Doma jej odměřujeme po špetce, ale zde jsou obrovské haldy, a velkými lopatami se nabírají do velikých košů. Všude nás doprovází ta specifická vůně čaje a jde s námi i do autobusů kterými odjíždíme na opožděný oběd na lodi.

Jan Špinler

Splněný sen (15.)

Stojím těsně u zábradlí naší lodě,a sleduji jak se nám vzdaluje mávající les rukou našich hostitelů Gruzínců. Odplouváme severozápadním směrem,kde bude naše poslední zastavení a to v Jaltě na Krymu.Za námi necháváme bohatě malebné město Batumi utopené v samé zeleni exotických lesů a pozadí uzavírající panorama pohoří Kavkazu. Za těmi zasněženými vrcholky velehor ,tušíme nedozírnou pláň ruské nížiny začínající Čečenskem a Kaspickým mořem.Svým dalekohledem dlouho pozoruji nekonečné pohoří ,které se táhne ve směru jihovýchodním ,kde se nachází město Jerevan.Vzpomněl jsem si na dávnou zprávu , byl objeven několika piloty v nedostupných výškách a zmrzlém terénu veliký zamrzlý objekt,který se podobá obrovské dřevěné lodi, a vědci se domnívají, že jde o Noemovu Archu ,která při potopě světa mohla zde uvíznout. Jde o oblast hory Araratu, který leží na trojrozmezí Iránu,Turecka a zemi Sovětů.
Ráno jsme všichni očekávali,že se nám objeví poloostrov Krym jako rovinatá země,ale místo toho se nám do veliké šíře roztáhlo pohoří,které má svoje jméno Jajli.Město Jalta vyrostlo na jižních svazích tohoto pohoří,a je tedy chráněno proti severním větrům, a leží v jakési sluneční výhni.Ůrodné svahy
jsou plné fíkovníků, eukaliptů, datlových palem, a všech subtropických rostlin.Proto si v tomto pozemském ráji vybudoval své sídlo i sám car Michal II.Tento dávný panovník neměl rád ty kruté ruské zimy,a tak si tady vybudoval luxusní palác Livádii , V tomto sídle se však ke konci druhé světové války setkali tři nejmocnější muži světa. Shlédli jsme největší Sanatorium světa,jejíž raritou je, že schody ze sanatoria vedou až přímo do moře,aby „pracující“měli větší pohodlí při vstupu do mořských vln,než mají v kapitalismu.
Ochránci a strážci letního sídla i Voronceova paláce nás očekávali a nastalo veliké vítání naší soudružské elity národa, objímání ,výměna darů,a dalších projevů vztahů na věčné časy.Potom následovala bohatá exkurze do míst ,kde probíhala složitá jednání mezi třemi velmocemi , tedy Amerikou,Anglií a Sovětským svazem .Byla to celému světu známá Jaltská konference, ve které se rozhodovalo o osudu druhé světové války a o rozdělení světa. Díky tomu ,že jsem se stal členem (i když nepsaným), soudružského kolektivu, zastupující pracující lid bratrského Československa, jsem se podíval do prostor ,které byly pro veřejnost nedostupné
Mohl jsem se posadit do křesla ,i když jen na vteřinku, na kterém při Jaltské konferenci seděl při osmidenním vyjednávání sám Stalin a Roosevelt. Protože u těchto křesel byla veliká „mačkanice“,bylo to jen symbolické posezení, pro vzácnou soudružskou návštěvu z bratrského národa.Každý ze soudruhů měl jen krátký čas. Mě se nedostalo pro malý čas „ochutnat“,jak se sedělo v křesle panu Churchillovi. Následovala prohlídka Voronceova zámku, kde v době Jaltské konference přespával se svojí velkou delegací sám prémiér Churchill. Tenkrát 4.února 1945 si sebou sem na společnou schůzku přivezl Anglický a Americký prezident do tohoto sídla kolem 700 lidí. Zde se odehrávali nové dějiny světa, a já okukoval kolem tu nádheru, kterou tehdy obdivoval i sám americký prezident. Další hodiny jsme prožili za okny autobusů poznáváním zajímavostí tohoto poloostrova , vlastního města Jalty a při koupání na místní mořské pláži. Jediné co jsme tenkrát společně kritizovali, bylo na tomto krymském poloostrově, že vybavení jejich místních toalet bylo daleko za evropským standardem, a nášlapné toalety už budou dnes asi jen v muzeích.
Všíchni krymští přátelé byli velmi přívětiví lidé,a protože nám do odplutí do Evropy zbývalo pár hodin tak jsme ještě všichni poslední kapesné „Ruble“ utráceli za různé suvenýry.Pak již jen nástup na loď, dlouhé schody podél lodě se zvedly, a po zahoukání lodní sirény a dlouhém mávání které patřilo těm příjemným lidem z Krymu, jsme vypluli na širé moře, směrem k evropským břehům.
Příštího dne dopoledne zakotvila naše zámořská loď v Konstanci a nadešla chvíle k rozloučení s našim plovoucím domovem. Byli jsme překvapeni množstvím našich československých rekreantů, kteří přijeli z okolních rekreačních středisek do přístavu nás přivítat po daleké a zakončené první plavbě uskutečněné v poválečné době.
Po sestupu z lodi, projití celní i pasovou kontrolou a nástupu do speciálního vlaku jsme všichni očima ještě naposled „pohladili“ našeho lodního obra - Transilvánii. Loučili jsme se s ní neradi, a dokud nám to výhled z okna vlaku dovoloval, nespustili jsme ji z očí. Ještě dvě noci a den jsme potřebovali k tomu, abychom dorazili do našich domovů, kde nás již očekávali všichni ti, kteří se s námi před třemi týdny loučili.

Dodatek k vyprávění „ Splněný sen“

Za několik dnů po návratu z cesty do Egypta a Gruzie, o které jsem Vám po téměř celý rok psal, kdy jsem byl ještě zcela nabytý plný dojmů a zážitků, přijel za mnou do Horní Dobrouče jistý vysoký činitel okresního úřadu školství a kultury. Byl vyslán (dosud nevím kým) aby mě požádal o konání přednášek o tom co jsem v kapitalizmu i v socializmu viděl a zažil. Nebylo to pro mne jednoduché slíbit žádané, protože jsem nikdy před tím nestál před veřejností abych dokázal „sypat z rukávu“ a plynně hovořit, a zaujmout posluchače na 1 nebo 2 hodiny. Neměl jsem žádný doličný materiál, žádné vhodné fotografie ani diapozitivy, jenom pár nekvalitních fotografií, které jsem pořídil od bratra zapůjčeným, velmi primitivním fotoaparátem na film 6x9, který jsem si sám doma zpracoval , a fotky použil k dosavadnímu textu.
Nakonec jsem přednášky přislíbil, a k tomu jsem se rozhodnul, že doma nakreslím na veliké archy papíru a upravím na zavěšení velikou podrobnou mapu naší trasy, dále velikost a průřez pyramid s poměrem velikosti dobroučského kostela, a velikost i vnitřní uspořádání zařízení naší lodě. Takto „vyzbrojen“ jsem na motorce navštívil několik obcí, jako třeba Výprachtice, Hnátnici, Horní i Dolní Dobrouč , Lanškroun a jiná místa, kde jsem formou vyprávění předával prožité cestování.
Dnešní doba umožňuje cestovat kamkoliv na zeměkouli, a to využilo i mnoho místních občanů v Dobrouči. Cestování se stalo tak běžné, že nikoho nepřekvapí, když Váš soused odjede do Ameriky, do Austrálie, či dokonce k Papuáncům, lidožroutům na Novou Quineu, což se také nedávno stalo. Dnes je pro cestovatele svět velmi malý. V té době před 46 lety, kdy vládlo veliké politické napětí mezi Východem a Západem, turistické cestování na západ bylo zcela nemožné.
V těch letních dnech přijel za mnou jeden z mých dobrých přátel a kamarádů, Josef Maříků, a požádal mě o vyprávění z cest pro jednu zvláštní skupinu mladých studentů a tajně se scházejících se skautů, z různých míst Čech a Moravy, kteří se tajně setkávali, a nyní letní prázdniny prožívali pod stany tak, aby nebyli režimem stíháni, protože jakákoliv křesťanská sdružení byla zakázána.
Když jsem tehdy přijel na motorce do míst kde stály stany táborníků ukryté v lesích v oblasti za Anenskou Studánkou u jednoho opuštěného lomu na kámen, kam mě můj kamarád zavedl, mladší i starší studenti byli rozsazeny po kraji lesa. Na větve jedné borovice jsem zavěsil moje závěsné nakreslené obrazy, a všichni ti mladí co seděli v trávě a na pařezech, dvě hodiny poslouchali zážitky, které jsem si přivezl domů z cest. Teprve zde v této křesťanské atmosféře jsem při vyprávění pocítil, že mohu říct i ta negativa z krátké návštěvy Sovětů, která bych si nedovolil říct na veřejné přednášce.
Když jsem se po dlouhé době opět sešel s tímto dobrým člověkem z mládí, tak mě oznamuje těmito slovy: “Jestlipak Jendo víš a vzpomínáš na ty studenty kteří tam na kraji lesa seděli a poslouchali tě, že jeden z nich byl, dnešní představitel Katolické církve u nás, Kardinál Miloslav Vlk?"
Každý řádný turista si při své cestě do ciziny přiváží na památku různé předměty. I mě zůstaly z té dávné doby některé věci, či suvenýry, které vidíte na poslední fotografii, která uzavírá moje vyprávění. Do dnešních dnů se zachovala kabelka, kterou jsem zakoupil pro Elišku v Alexandrii při výstupu z lodi. Vedle stojí 46 roků neotevřená Koka-kola v originálním Arabském designu (odlitý nápis v arabštině). Vedle několik kamenů z rozrušeného kvádru Cheopsovy pyramidy, kousky trávy bambusu z Gruzínského pralesa. Ta hranatá krabice, to je můj přítel fotoaparát, který mě po celou cestu doprovázel. Šlo o dnes již muzeální přístroj na film 6x9 který má jen jednu páčku. Když je zamračeno stiskne se páčka na delší čas, když je sluníčko tak jen krátce.

Ukončen zápis vzpomínek dne 1.března 2005.

Jan Špinler Horní Dobrouč

Konec

  Odkazy na www stránky Cezmín

Cezmín: http://cezmin.wz.cz
Vianoce:
http://vianocesk.ic.cz
Cezmín: http://cezmin.czweb.org
Svadba:
http://svadbask.unas.cz
Bylinky:
http://bylinky.czweb.org
Mikinka:
http://mikinka.czweb.org
Cintorín:
http://cemetery.zaridi.to
Bábiky:
http://svetbabik.czweb.org
Čas Vianoc:
http://vianocesk.wz.cz
Pani Príroda:
http://eufrosyne.wz.cz
Jánska noc:
http://cbjanskanoc.ic.cz
Veľká noc:
http://velkanoc.czweb.org
Gloria Polo:
http://gloriapolo.czweb.org
Veľkonočné sviatky:
http://velkanoc.ic.cz
Michal Krpelan:
http://michalkrpelan.wz.cz
Milujem pani P... :
http://milujempanip.wz.cz
Aishwarya Ray z Indie:
http://aishwarya.wz.cz
Horné Chlebany :
http://hornechlebany.unas.cz
Múdra ako rádio:
http://www.mudraakoradio.euweb.cz
CB Fan rádioklub Slovakia - CBRSK:
http://cbrsk.euweb.cz
Svätojánska noc a iné:
http://www.cbjanskanoc.webovastranka.sk

[ Späť | Obnoviť | Dopredu ]

 

[ Späť | Obnoviť | Dopredu ]

Design a webmaster: Anežka Vražbová H.Chlebany Slovensko Web.: http://cezmin.czweb.org