Z Dobrouče do Afriky

a "Pošta pro Tebe"

Dnešní doba je dobou cestování . To dokládá i to, že i někteří občané z naší obce Dobrouče poznali a poznávají některé blízké i vzdálené části naší zeměkoule. Dokonce v poslední době se jeden dobroučský občan podíval na druhou stranu zeměkoule mezi lidožrouty na Novou Guineu.Jiný zase v dnešní době posílá do Dobrouče svým rodinám pozdravy z Indie, z Laosu, Kambodže z Ameriky, Panamy, Bolívie a jiných světadílů.

Poznávat svět je velmi užitečné, a  přináší to člověku  kromě jiného, i mnoho krásných vzpomínek na celý život. I já z Horní Dobrouče, se mezi ně hlásím. Dnes už ale jen ve vzpomínkách.Touha poznávat svět mimo dobroučské území, mě vedlo už před desítkami let.  Jedna z mých dávných cest začínala se dvěma kufry na dobroučském nádraží. Bylo to  v letní době, kdy na šejvských lukách, za železniční stanicí Dolní Dobrouč, sekalo a sušilo dobroučské JZD, louky. Bylo to 4.června 1959, tedy před 54 lety.

Vlakem jsem měl namířeno do Brna, kde byl přistaven zvláštní vlak, který čekal  na příjezd 380 lidí z celého Československa a to přesně jmenovitě určených, vybraných a velmi dobře politicky angažovaných a prověřených turistů, tehdy komunistů, které měl  odvézt k moři. Dále měl pokračovat tento veliký kolektiv turistů, zámořskou lodí Transilvania, kterou k tomuto účelu strana a vláda objednala, a to do Afriky a potom pokračovat na sever do Asie. Byl to první zájezd po druhé světové válce, který byl určen pouze pro členy, tehdy vládnoucí strany, aby poznali tu hrůzu kapitalizmu a vážili si, že žijeme v socializmu. Severní Afrika se tehdy počítala mezi země kapitalistické. Na tento zájezd jsem se přihlásil, ale byl jsem odmítnut,  protože jsem nebyl členem  komunistické strany, ale dali mě šanci, pokud bych prodělal zdravotní  přípravu, že bych se mohl stát náhradníkem  pro případ, kdyby některý prověřený soudruh náhle onemocněl.

To se však stalo, a  tenkrát za mnou přijela státní bezpečnost, a  po půlhodinovém výslechu mě jeden z těch dvou členů STB, podává ruku a říká: soudruhu Špinlere, my vám gratulujeme, jste vybrán jako náhradník na plavbu do Afriky, poněvadž jeden ze soudruhů náhle onemocněl a vy jediný z Dobrouče jste absolvoval zdravotní přípravu pro cestu po moři do Afriky. Tato cesta trvala 3 týdny a stála přesných 3.813 Kč.

Pro obrovské množství dobrodružství, které jsem prožil na mořích, cestou do severní Afriky a stejnou lodí přes Středozemní, Egejské, Marmarské  a Černé Moře, dále Dardanely do Asijské Gruzie a na Krym  kde jsme měli poznávat protějšek kapitalizmu, a to socialismus, by vyprávění trvalo hodiny. Tisíce zážitků na lodi a při samotné plavbě, nelze srovnávat v dnešní době s cestováním letecky, kdy poznáte pouze prostředí na palubě letadla a vystoupíte přímo v cíli bez jiných zážitků. Na moři zažijete nesrovnatelně víc. Tenkrát  před 54 lety letecké cestování bylo ještě v plénkách.

Mě se tenkrát splnil sen, který se zrodil o vánocích v dobroučském kostele. Tehdy při kázání o biblické události, jak musela svatá rodina s malým Ježíškem utíkat před zlým Herodesem, který jej chtěl zabít a tak utíkali na oslátku pouští do Egypta, a tam čekat dokud Herodes nezemře. Toužil jsem jednou v životě toto místo uvidět, Toto však bylo v té době utopií, pro politickou atmosféru mezi Východem a Západem.

Až neuvěřitelné byly události, které jsem prožíval, kdy jsem byl na dosah uskutečnění mého snu, uvidět a vstoupit do těchto biblických míst. V poušti jižně od Káhiry, kam nás podle egyptského plánu  autokary zavezli, do  místa kde se tato biblická událost stala,  byli jsme u mého vysněného cíle. Egyptští průvodci kteří nás vybízeli ke vchodu do dávného sklepení, kde se ukrývala před dvěmi tisíciletími Svatá rodina s Ježíškem, odmítli  soudruzi vstoupit, a by se asi neposkvrnili sympatií ke křesťanství, protože tehdy u nás v Československu byl   velký  boj proti všemu duchovnu. Já jediný nestraník z celého zájezdu, jsem jako první, vstoupil do tohoto posvátného místa, a  s velikou úctou prohlížel zvláštní podzemní provizorní ubytování svatého Josefa a jeho snoubenky Panny Marie, a  chodil po hliněné podlaze, kde podle bible měl dělat snad ty první krůčky malý  Ježíšek.

Po nějaké chvíli se rozhodlo za mnou sejít po tomto širokém velmi sešlapaném pískovcovém schodišti, a riskovat, několik slovenských soudružek  a později i několik mužů. Toto neobvyklé klenuté  sklepení v horkých  pouštních  podmínkách jistě poskytovalo pro svatou rodinu příznivé podmínky. Ostatní u autokarů pokuřovali, a čekali až se vrátíme z tohoto pro mne posvátného místa, zatím co ostatním soudruhům toto místo nic neříkalo. Nelze obsáhnout tisíce zážitků nejen z tohoto místa, ale i z dalších oblastí Suezského průplavu, pyramid, dále ze zcela jiného světa Asie, kam jsme po několika dnech dopluli, a co jsem prožíval v pralesích,  čajových plantážích, dále na Krymu, v Jaltě, a já osobně v křesle, kde v posledním roce války sedíval sám Stalin i další nezapomenutelné zážitky.

Po 54 letech vzpomínání na tuto ojedinělou, nikdy neopakovanou zámořskou plavbu, jsem stále toužil po někom, kdo by snad ještě mohl žít, a velmi rád si s ním popovídal a zavzpomínal.  Ale protože já jsem byl tenkrát z celé výpravy nejmladší, mě bylo tehdy 29 let, pochyboval jsem, zda ještě někdo z této plavby žije. Napadla mě myšlenka,  požádat všem dnes známý televizní pořad "Pošta pro Tebe", zda by známý Pošťák Ondra se pokusil najít, zda někdo ještě dnes po  54 letech žije. Na moji žádost  o hledání někoho, televize zareagovala, a  za pomocí těchto dvou všem známým osobnostem z Pošty pro tebe,  Pošťáka Ondry a moderátorky Ester Janečkové, skutečně našli, a já mohu po 54 letech se setkat s osobou která dosud žije, a se mnou tehdy tu pohádkovou plavbu  a cestování prožívala.

Ale to už je zase jiné téma.  Jan Špinler  Horní Dobrouč