wz

.

[ Späť | Obnoviť | Dopredu ]

 Vzpomínání 

Můj příběh u Železné opony

Každý z nás někdy někam cestoval za hranice naši republiky. Většinou to naše vyprávění začíná v místě ,po překročení hranic,kde se vždy ocitáme v jiném světě,a první dojmy se nám uchovávají velmi dlouho. Já sám mám několik příhod, které se týkají hranic mezi přátelskými státy, ale tento zážitek je z doby,kdy hranice  tvořily ploty nabité vysokým napětím, a zdvojené různými signály, navíc protitankovými příkopy a všudy přítomnými pohraničníky se psy s nabitými samopaly. A právě ta nynější největší událost zrušení hranic, mě přivedla do vzpomínek na moje mladá léta, kdy jako zvědavý dvacetiletý kluk jsem chtěl na vlastní oči vidět ty hranice o kterých jsem slýchával ze Svobodné Evropy a před tím z cizí stanice, která se hlásila ze západu pod názvem Bílá Legie. Tehdy vytvořená hranice mezi kapitalismem a socialismem byla tak nedobytná, že se o ni vždy hovořilo jako o Železné oponě.

Dnes v době kdy, Schengenská dohoda vstoupila v platnost a všechny ty zátarasy a ploty nabité elektrickým smrtícím prouden, byly zrušeny, zůstali nám jen hroby po 282 zastřelených občanů, kteří se z jakéhokoliv motivu přiblížili, nebo nechtěli respektovat tuto železnou hranici – neboli oponu. Protože v té době největšího politického napětí, roku 1950, jsem se ocitnul u té stěny smrti, chtěl bych Vám vyprávět moje zážitky, na které nejde zapomenout.

Tenkrát v roce 1950 jsem pracoval jako telefonní mechanik v ústředně na poštovním úřadě ve Vsetíně. Jako mladý 20 letý kluk, jsem toužil poznat celou Moravu a tak jsem si našetřil na motorku. Tenkrát nebyly k dostání, ale já jsem se rozhodl čekat celou noc ve frontě u mototechny ve Zlíně. Čekalo nás tam přes padesát a dostali z fabriky jen 11 Čézetek 125.Pak jsem po svém zaměstnání  v telefonní ústředně začal cestovat všemi směry.Velmi mě bavilo poznávat naší Republiku. Chtěl jsem s tou Zetkou obejet, tedy dosáhnout ty nejvzdálenější body naši republiky. První cesta vedla do nejjižnějšího bodu Slovenska do Komárna. Pak později jsem se vydal až ke hranicím Užhorodu na východní Slovensko. Další cesta mě vedla do nejjižnějšího bodu Jižních Čech. Později než jsem šel na vojnu, jsem měl ještě v plánu navštívit mého bratra Josefa, který žil s rodinou daleko na západě v Teplé u Mariánských Lázní. Tuto návštěvu jsem chtěl využít k tomu,že současně se podívám  jak ty hranice-železná opona vypadají.V té době před vojnou  jsem se seznámil s jednou dívenkou,která souhlasila s tím, že by se ráda  podívala do Čech  kde nikdy nebyla, a současně také poznala rodinu mého bratra. Rodiče dívenky po delším vyjednávání souhlasili, že by se ona mohla se mnou vydat na cestu do Čech. Jednou brzy  ráno jsem vyrazil ze Vsetína do dědiny kde dívenka Jarka bydlela. Její maminka měla pro nás hodně napečených buchet  na cestu,sebou přibalila konzervy, a vyrazili jsme směrem na Olomouc, Pardubice, Prahu Plzeň a  do města Teplá u Mariánských Lázní, kam jsme dorazili zcela zničeni. Motorka neměla zadní teleskopy ,zadní sedlo tvrdé, mnoho silnic bez asfaltu zcela hrbolaté. Tehdejší dobrá silnice odpovídala dnešní  nejhorší. Mnoho silnic bylo ještě prašných, bez asfaltu, provoz na dnešní poměry byl tehdy strašně slabý. Bratr Pepík naší návštěvu nečekal. Když jsem prozradil bratrovi, že bych chtěl vidět na vlastní oči železnou oponu, tak mě bratr z mého plánu velmi varoval, že je to životu nebezpečné. Pouze nám poradil, že je dovoleno jet jen do města Aše,a tam přímo za městem že je oblast, která je pro nás bez povolení nemožná. Ti co tam bydlí ve vesnici Rozbachy – Hranice nebo Trojmezí jsou silně prověřeny a žijí tam se speciálními propůstkami. Tam dál však je pásmo nebezpečné životu a tam nesmí ani ti prověření, pouze pohraniční stráž. Bratrovi jsem neřekl moji silnou touhu  vidět ty dráty pod napětím, ty protitankové valy a zátarasy.

Druhý den ráno jsme vyrazili do Aše, kde jsem měl pro bratra v nějaké opravně  něco technického vyzvednout. Těsně před městem do Aše byly závory, museli jsme se legitimovat. Místo do opravny mě zlákala cesta dál na západ. Bratrovu radu a poučení  jsem nebral vážně a pár kilometrů za městem stály veliké cedule upozorňující na přísně zakázané území. Tam se prašná silnice změnila na úzkou velmi zanedbanou ulici a přijeli jsme do rozpadlé pohraniční vesnice, téměř bez života. Tenkrát se to jmenovalo nějak jako Rozbach, dnes Hranice.

Jízda touto kamenitou silnicí byla náročná.Za posledním rozbořeným stavením jsme zastavili, kde se ta hrozná cesta dělila na dva směry. Otočím se na spolujezdkyni Jarku, a ptám se kudy asi vede cesta ke na hranici. V tom ale k nám přiběhnul nějaký člověk, který tam seděl na břehu a ptal se kam jedeme, a já mu s klidem odpověděl  že se chceme podívat na hranice, ale sami nevíme kterým směrem. Beze slova ukázal na vlevo odbočující úzkou kamenitou silničku.

Pokračovali jsme po jakési polocestě směrem západním a všude kolem byla neobdělaná půda a samé výstražné nápisy,a tam někde jsme spatřili rukou napsaný nápis Trojmezí, a pak už jen výstražné cedule nevstupovat, střežené pásmo. Trochu jsme dostali strach, ale já jsem se utěšoval,že se jedeme jen podívat na hranice. V dálce vpravo se objevila osamocená budova, proti nám železné závory vlevo hluboký příkop protitankový a vysoký plot s různými dráty. Tady silnice končila, ale bylo vidět že tato silnice musela v dřívějších dobách  pokračovat rovně, ale byla celá zarostlá. Pomalu jsem dojel před železobetonový zátaras a silnou železnou závoru a zhasnul motor. Byli jsme u cíle. A v dálce tam za závorou asi 200metrů byla nějaká silnice po které projížděli západní auta. Zůstali jsme oba sedět na motorce a já řekl jen tato slova:

- „Tak... a jsme na nejzápadnějším místě naší republiky, a tam před námi co jezdí ty auta, to už je kapitalizmus.“ Bylo několik vteřin ticha a z té jediné budovy stojící vpravo od závory zdálo se, že tam nikdo není. Na čelní straně této jediné budovy, jsem si všiml, že na omítce je vytvořen jakýsi reliéf nebo obrys naší republiky,tak mě hned napadlo, že to je jistě nějaká bývalá celnice.Trochu jsem začal něco tušit  a tak mě napadlo, že raději Zetku nastartuji ,otočíme se a odjedeme. V tom okamžiku se  náhle  otevřely u té budovy dveře, a k nám se  rozeběhlo asi deset vojáků, pohraničníků, plně ozbrojených a s nacvičeným způsobem nás obstoupily. Jejich samopaly mířily na nás. Hrozně polekáni, ještě jsme seděli na motorce, a k nám dobíhali s pistolemi 3 důstojníci. Jejich šarži jsem nepoznal, byl jsem v šoku. Když doběhli až k nám, tak jsem zaslechl slova která zněla jako: „Tak konečně jsme vás ptáčkové polapili.“ Nastaly nějaké přísné povely ozbrojencům a potom nám přísným tónem nařídili, abychom sestoupili z motorky vzali všecko co sebou vezeme a šli za nimi.

Ve špalíru vlevo i vpravo stojícími pohraničníky se samopaly, jsme za pár vteřin  vcházeli v jakém si šoku do budovy. Při vchodu do budovy pohraničníků jsem si uvědomil, že je zle a  začal mít strach,protože jsme přišli přímo do náruče pohraničníkům. Pak nastal asi dvouhodinový výslech ,a prohlídky každé jediné maličkosti, našich cestovních zavazadel a zápisy všeho jako nářadí motorky, detaily co vezeme k jídlu,i obsahy našich kapes .Nařídili mě že se musím celý svléknout zda nevezu něco připevněné na těle, dívenku Jarku prohlíželi ve vedlejší místnosti. V tu dobu byly obsazeny dva telefony tehdy ještě na kliku a zaslechl jsem že asi volají nějaké vozidlo. Při výslechu nám oznámili že se už domů nevrátíme, že nás čeká vězení minimálně 2 roky. Já i dívenka jsme byli zdrceni. Ve výslechu zapsali takové argumenty, že nechci jít na vojnu, které se chci útěkem za hranice vyhnout, také že nám rodiče nedovolí abychom se vzali, a chceme se vzít za hranicemi, že převážím tajemství výroby zbraní ze Zbrojovky Vsetín. Při zápisu moji rodiny jsem musel udat kde jsou moji maminky, její sourozenci a ze mě vytáhli nátlakem, že můj strýček byl v Americe, a to už bylo jasné pro ně, že mohou operovat s tvrzením že se chceme dostat do Ameriky. Pak přijel, tedy byl zavolán jakýsi obrněný džíp a nás po dvouhodinovém výslechu transportovali  džípem s eskortou na státní vojenskou bezpečnost do Aše, kde i při pobytu na toaletě jsem byl při otevřených dveřích záchodu střežen dvěma pohraničníky s odjištěnými samopaly. Tento výslech ještě do větších podrobností zapisovaný, trval také asi 2 hodiny.

Pak stejným džípem nás transportovali zpět z Aše do Chebu na hlavní velitelství západní pohraniční stráže. Cestou jsem potřeboval si ulehčit, ale to dovolili na silnici jen ve volné přírodě. Zastavili džíp, abych náhodou nevyužil zastavení a neutekl, tak v místě zastavení nesmělo nic překážet pro případnou střelbu. Jeden důstojník hlídal plačící Jarku dívenku sedící ve džípu. Mě nechali  za džípem ulehčit močovému měchýři, ale stále s namířenou zbraní na mě. Nevěděli jsme kam nás odvážejí, ale tušili jsme, že to bude někam do vězení. Další důstojník jel s mojí zetkou za džípem až ke hlavnímu chebskému velitelství, kde jak jsem zpozoroval tak tam s motorkou zajel do nějaké garáže.

Byly asi 3 hodiny odpoledne a ozbrojenci nás oba provedli skrze železnou bránou do veliké zahrady, kde stálo nějaké velitelství západního okruhu.Ačkoliv jsme sebou vezli dostatek jídla, veškeré věci  a doklady byly v rukou vyšetřujících. Každého nás vedli na to velitelství samostatně, a také každého do jiné vyšetřovny, odkud stále někam telefonovali. A i tam jsem zaslechl podobnou větu, že se domů nevrátíme, ať s tím počítáme. Po celou dobu jsem nemohl s Jarkou promluvit, ani při jízdě ve džípu, dostal jsem zákaz hovořit. Po nějaké době bylo v kanceláři mého třetího výslechu více rušno.Tam nastala chvíle hrobového ticha, a já cítil že příjde ten ortel co bude s námi. Nebyl jsem pro veliké napnutí schopen domyslet, co všechno nás může čekat. Po celou cestu i v těch třech místech výslechů jsem se děsil co řeknou rodiče Jarky (z jedné dědiny od Nového Jíčína) až se dozvědí, že jejich dcera je ve vězení, nebo až se to dozvědí v mém zaměstnání, ale hlavně naši doma v Dobrouči. Byl jsem bez rady. Chtěl jsem v jakémsi zoufalství se v tichu modlit ale nešlo to .Napnutí bylo silné a nevěděl jsem ani co tam vedle v té druhé vyšetřovně s Jarkou vyšetřují, a jak musí být psychicky zničena . Pak se dostavil do místnosti zcela cizí vyšetřovatel, ale ten byl uplně v civilu. Začal výslech stejným způsobem jako předešlé dva:  Opět všecho znova, kde jsem se narodil, kde pracují moji sourozenci moje záliby ve škole, vše o rodičích, prarodičích, co jsem sebou vezl, buchty, konzervy, nářadí a každý klíček z nářadí zapsán. Tam mě bylo jasně oznámeno že nevěří mému údaji, že jsem chtěl vidět západní hranici.

Pak se ti vyšetřovatelé někde radili co s námi.Podle mě to byli STB pohraniční stráže ,západního okruhu. Při tom třetím výslechu, kde jsem byl vyšetřován jen sám,byl jsem hlídán jen jedním ozbrojencem .

Najednou však nastalo něco, čemu jsem po takovém obvinění z nedovoleného opuštění republiky, nemohl uvěřit. Dotyčný vyšetřovatel se obrátil ke mně, a ve tváři zcela změněným pohledem ke mně promluvil, ten přesný rozsudek doslovně si nepamatuji. Ale přímo jsem pocítil pomoc z hůry.

- „Soudruhu Špinlere, vy jste nám dal ale zabrat. Uvěřili jsme podle více důkazů, že jste neměli úmysl opustit nelegálně naši republiku, proto vás propustíme, ale řekněte všem doma a známým, ať se nepokouší opustit naši socialistickou republiku, vidíte jak dobře máme hranice naši vlasti zabezpečené.“ V tom okamžiku jsem zpozoroval jak ten ozbrojenec, který mě tam hlídal, změnil ostražitost a jeho zbraň už přestala být připravena, a ten vyšetřovatel někoho zavolal aby otevřel garáž, a nám vyvezl touto branou (vedoucí před 58 roky) na pohraniční velitelství a státní bezpečnost, naší motorku ven z garáží pohraniční stráže.

Vyšetřovatel mě podal ruku na cestu a na chodbě jsem se setkal už s méně rozlobenou dívenkou Jarkou. Radostí jsem ani nevěděl kudy se dostaneme z města Chebu ven, na silnici do Mariánských Lázní a pak do města Teplá. Vše jsem bratrovi vyprávěl a pak jsem od něho sklízel, to co jsem si zasluhoval, tedy veliké vyčinění za to že jsem jeho moudré poučení hodil za hlavu, proto on  věděl, že západní hranice nezná smilování. Také i od bratrovi manželky  Sáši, jsem dostal slovní výprask, že to mohlo dopadnout mnohem hůř.

Druhý den jsme z Teplé odejeli na Moravu a ten hrozný zážitek dívenky poznamenal i naši začínající známost, ale brzo jsem narukoval na vojnu, na to se dívenka vdala, a já v době vojenské služby jsem poznal tu pravou, se kterou jsme si po vojně slíbili věrnost až do smrti.

Asi před osmi léty, jsem se rozhodl, že se podívám vlakem a pěšky do míst kde jsem před 58léty prožíval hrůzy a nebezpečí na hranicích železné opony. Tam kde končí železnice, jsem cestoval pěšky. Navštívil jsem všechny tři místa, kde se ten můj zážitek odehrával. Byl se mnou můj spoluučeň Fanouš, cíbíčkář ze Světlé nad Sázavou. Nafotil jsem si bránu kudy nás vedli k výslechu, také budovu v Aši, kde byl ten druhý výslech, i ty toalety kde mě hlídali, a vlastní místo našeho zadržení 2 metry od Železné opony. Byl jsem překvapený, když mě bylo ukázány některé vyšetřovací spisy, které tam zůstaly z doby našeho vyšetřování před 58 roky. Velmi mnoho se v těch místech za těch 58 roků změnilo.

Na svůj velký příběh z mládí zavzpomínal Jan Dobrouč

 

Webové stránky naší přítelkyně Cezmín
Cezmín:
http://cezmin.wz.cz 
Vianoce:
http://vianocesk.ic.cz
Cezmín:
http://cezmin.czweb.org  
Svadba:
http://svadbask.unas.cz  
Cintorín:
http://cemetery.zaridi.to  
Bylinky:
http://bylinky.czweb.org  
Mikinka:
http://mikinka.czweb.org   
Bábiky:
http://svetbabik.czweb.org 
Čas Vianoc:
http://vianocesk.wz.cz  
Pani Príroda:
http://eufrosyne.wz.cz 
Jánska noc:
http://cbjanskanoc.ic.cz 
Veľká noc:
http://velkanoc.czweb.org 
Gloria Polo:
http://gloriapolo.czweb.org  
Veľkonočné sviatky:
http://velkanoc.ic.cz 
Michal Krpelan:
http://michalkrpelan.wz.cz 
Milujem pani P... :
http://milujempanip.wz.cz 
Aishwarya Ray z Indie:
http://aishwarya.wz.cz  
Horné Chlebany :
http://hornechlebany.unas.cz  
Múdra ako rádio:
http://www.mudraakoradio.euweb.cz 
CB Fan rádioklub Slovakia - CBRSK:
http://cbrsk.euweb.cz 
Svätojánska noc a iné:
http://www.cbjanskanoc.webovastranka.sk
 
[ Späť | Obnoviť | Dopredu ]

Design a webmaster: Anežka Vražbová H.Chlebany Slovensko Web.: http://cezmin.czweb.org