wz


Poděkování
za nevšední ochoty místním občanům

Byla sobota den nepracovní ,navíc státní svátek svatého Václava 28.září. V tu sobotu jsem se vracel z týdenního cestování vlakem ze  Slovenska, a z Valašských hor. Po vystoupení z vlaku jsem zamířil k místní autobusové zastávce abych zjistil zda  v tento den jede nějaký autobus  do Horní Dobrouče, ale informace o autobusech byla nečitelná, a tak po  delším čekání jsem se vydal ke mlékárně s nadějí že mě někdo zastaví.

Pomalu jsem se plazil s dvěma zavazadly a přišla naděje, že by mohl jet autobus do H.Dobrouče. U Vackové hospody na zastávce jsem si sednul a čekal,že by měl jet autobus, Měl jsem čas, seděl na lavičce, na druhé straně však měl zastavit autobus ale tam není lavička. Pozoroval jsem až přijede,  a já v klidu přejdu ulici k zastavenému autobusu. Podle jízdního řádu autobus přijel dřív prázdný, nezastavil a zastávku projel o něco dříve než měl. Situace pro moje ušlapané,unavené nohy nebyla radostná, rozhlížel jsem se, zdali někdo starému člověku zastaví.

Pokračoval jsem dál, a nad Vackovou hospodou poznávám proti jedoucí dva cyklisty kteří mě oslovili, a s údivem proč jdu pěšky, slezli  z kola a sdělili mě, že někam pospíchají, mají nějaké povinnosti. A najednou ta paní říká svému synovi: Víš co Jožo, my tam dnes nepojedeme, odložíme to, a raděj tady půjčíme panu Špinlerovi  kolo aby mohl naložit zavazadla a dojet domů, Oba mě nabídnuli, že moje zavazadla naloží a paní že mě zapůjčí kolo. Byl jsem z této ochoty velmi mile šokován.

Naléhali na mne a otáčeli kola směrem nahoru, a v tom si uvědomuji že oni mají svůj úkol a rozhodují se pomoci druhému. Hlavou mě proletěla myšlenka, to se nestává často, a kdybych jel autobusem, nepoznal bych lidské srdce nabídnuté pomoci starému člověku. Ještě dvakrát mě ta paní i se synem nabízeli a já dvakrát odmítnul. Velmi jsem jim za ochotu děkoval, a řekl jsem, Nikdy Vám nebude zapomenuta Vaše ochota a já odmítám příjmout Vaší ochotu proto, že se začal v mé mysli rodit můj plán. Nikdy v autě nemohu poznat  to, co při pěší chůzi, a pochopit člověka  putujícího daleko od domova a tak jsem pokračoval směrem k Horní Dobrouči. Byla to Blanka a Jóža Motlovi. Když jsem docházel ke prodejně Pramen, předjížděla mě jedna paní z prodejny Pramen a poznala pomalu trochu unaveného s dvěma zavazadly a proč nejedu autem a já ji vysvětluji svůj návrat od vlaku. Dvakrát mě předává řídítka jejího bicyklu, že ona domů dojde pěšky. Další poznatek o ochotě občanů D.Dobrouče.

Tento poznatek ochoty byl od paní Jany prodavačky z Pramenu. Dotyčná nechápala  proč  nepřijímám její nabídku, ale později pochopila mne, že to byla jedinečná příležitost poznávat dnešního člověka. Po několik stech metrech před kostelem stálo auto směrem jízdy někam odjet, otevřeli se dveře auta, a z něj se ozvalo  oslovení na mne,  kam jdu a odkud. Ani jsem to nedopověděl  a už se od šoféra za volantem ozvalo, abych si šel sednout do zadu, že nepůjdete přeci s těmi zavazadly pěšky tak daleko. Tato třetí kladná milá záležitost na této cestě, mě v tom okamžiku inspirovala, že tato jednání vůčí mě, starému 84 letému dědovy je vzácností, a já najdu cestu, že jim poděkuji za tu neobvyklou pozornost.

I tento třetí příběh po dobroučské silnici, jsem ukončil mnoha díky těm kteří tam za volantem otevřeli srdce a rozhodli se, že chtějí starému člověku pomoci, a chtěli hned auto nasměrovat nahoru. Také nemohli pochopit proč jejich nabídku odmítám. Za sebou jsem měl už při té šouravé 2 kilometrové rychlosti  polovinu cesty za sebou, a já jsem se rozhodnul, že i když  ten namáhavý návrat byl těžký, ale stal za to, abych poznával lidské myšlení při potkávání starého člověka. To třetí překvapení od volantu z auta bylo od Jana Petery a Broni, místních občanů. Také i oni nepochopili, proč jsem nepřijmul tu lákavou nabídku, a být za chvíli doma u své manželky po týdenním cestování. Opět jsem jim dal vědět můj úmysl, poznávání charakterů místních občanů.

Minul jsem na horním konci  domek, kde jsem se narodil v č 13, a poprve v životě jsem se nezastavil, protože bych musel být dovezem. Před sebou jsem měl  asi 2a půl kilometrů trochu vrávoravé chůze (před tím jsem prožil  těžké úrazy nemohl jsem soutěžit v chůzi s mladší generací), ale chtěl jsem tento 7 kilometrový úsek) dokončit.       

Ještě jsem nebyl na hranici obce Horní Dobrouče, a při míjení dávné hospůdky „U Štiky“ jsem zaslechl nějaká slova. Právě v té chvíli tam uzavíral svoji branku ke garáži mladý pán . Když mě spatřil z několika metrů, tak jsem zaslechl slova s udivením proč jdu pěšky, a kde jsem byl. Ještě jsem nestačil dopovědět odkud cestuji  a tento mladý občan ani bránu nedovřel, ale naopak začal ji znovu otevírat s výzvou ke mně, že takhle nemůžu jít domů, že okamžitě nastartuje auto a mne odveze. Začal otevírat tuto zavírající bránu, a opět padla slova z jeho úst, ani ať mě nenapadne pokračovat. Začal jsem se bránit, že už jsem téměř doma, snad jen jeden a půl  kilometru. Ale on dále otevíral bránu a že  tu s autem bude hned, a další naléhání abych dál k domovu nechodil pěšky. Když jsem mu za jeho nevšední ochotu opět děkoval, stále nemohl pochopit moje odmítnutí, teprve za chvíli, kdy poznal důvod mého odmítnutí, tak alespoň pojďte se něčeho napít. S tím jsem souhlasil, a kousek za brankou pod malou stříškou v jakém si altánku,  jsem přijal jeho skleničku pohoštění, a jemu naznačil že ta  cesta z nádraží byla mojí velikou přehlídkou poznáváním jak se svět i člověk mění.

Protože jsem se právě vracel za Slovenska a hlavně z Valašska, z oblasti ve které jsem pracoval před 65 lety, kde jsem poznával tu obrovskou chudobu tehdejších lidí v těch dřevěných chaloupkách, tak jsem začal vyprávět hostiteli, kam mě zvali moji tehdejší kamarádi, a kde tehdy jejich dřevěné světničky  neměli ani dřevěné podlahy, jediná kravička byla jedinou obživou jejich celé rodiny, okénkem z chléva, které vedlo do světničky, kudy občas strčila   hlavu kravička do jejich kuchyňky, kde visel i kravský chomout kousek od jejich stolu. To byla chudoba kterou jsem si do dneška vepsal do mé pamětí. Chudoba pro dnešní dobu naprosto nepředstavitelná, ale za to tam všude  v každé chaloupce „Na pasekách „ vládnulo to, čeho se dnes  nedostává. Mezi těmi lidmi Na Valašsku vládla nepředstavitelná v dnešní atmosféře, vlídnost, dobrota, ochota jeden pomáhat druhému.

A právě dnes, kdy jsem se vracel od těchto kamarádů z Valašských hor od Vsetína, to byla sobota svátek svatého Václava, a já jsem cestou ze Šejva, od vlaku, přemýšlel o  tom, co jsem si dnes i včera při setkání s těmi kamarády z mládí, dnes už také dědečky na Valašsku Stařičky, zavzpomínali tu změnu člověka  za 60 let, a obrovské změny ve světě a kolem nás.

Ani jsem netušil že  k nám   k tomu altánku přichází mladá paní přes dvorek a nese teplé pohoštění. Odpočinul jsem si trochu unaveným nohám, dovyprávěl  jsem moje zážitky z vesniček které jsou známy z lidových písniček jako Lidečko, Polanka, Hovězí či Vsetína, kde jsem pracoval před vojnou, a s těmi manželi jsem se rozloučil a domů jsem to měl už ne tak daleko. V duchu cestou jsem přemýšlel  že i když častokrát s mnohými věcmi nejsme spokojeni, přesto nás má těšit, že mezi námi žijí dobří  a ochotní lidé jaké jsem   cestou potkával, ale jistě i další, zrovna tak jako ti manželé Šverclovi na konci obce Dolní  Dobrouče, kterým bych také chtěl poděkovat.

Pokračoval jsem dál k domovu, a zamýšlel se nad zlem i dobrem mezi lidmi, a když jsem se blížil k rybníku, na chvíli jsem odložil svá zavazadla a zadíval se do míst kde téměř 270 roků stálo nádherné dílo velmi cenné u nás v republice jedinečné: Sousoší všech svatých. Trochu jsem v nitru zesmutněl, jaký osud stihnulo toto obrovské dílo dřívějších umělců, když v  nedávné době, zlé ruce někoho  neznámého, zničilo tak obrovskou hodnotu a muselo se už poškozené sousoší pro budoucnost uschovat, aby se dochovalo v naději že  jednou přijde doba, kdy všichni si budeme vážit to, co člověk vytvořil, a že se jednou opět Sousoší zase vrátí na své místo.

A ještě pár set metrů  před domovem jsem srovnával doby dřívější,  doby chudoby a jak dnes ta naše obec Dolní Dobrouč je výstavná, čistá a bohatá, a já bych si přál, aby všichni obyvatelé té naši upravené obce měli i to své srdce stále otevřené k těm, kteří to potřebují, ať je to v jakékoliv formě pomáhat a být šťastni, že žijeme v obci, kde takoví lidé žijí. A já vím, že jich je mnohem, mnohem víc, než  jsem potkal při pěší chůzi od místního vlakového nádraží domů do Horní Dobrouče.

Jan Špinler

by Cezmín Slovakia 2013 http://seniorka.szm.com ;

http://cezmin.wz-cz