wz

[ Späť | Obnoviť | Dopredu ]

 

 Vzpomínání 

Jak to u nás doma bylo

    

Tenkrát se neoznačovaly byty 1 plus 2 nebo jedna plus tři, ale v každé chalupě také i u nás byla jedna velká světnice, kde se odehrával veškerý život celé rodiny. Jenom některý bohatší sedlák nebo měšťák měl druhou světnici. O nějaké koupelně, prádelně, splachovacím záchodě, o vodě která sama přitékala až do domu nějakým kohoutkem jsme neměli ani tušení. Naše světnice kde naše maminka nás doma porodila osm dětí, měla 4 menší okna, též dřevěné postele se slamníky, které občas maminka měnila za novou slámu. Dominantou světnice byla veliká kachlová kamna a pevně zabudovaná plotna, tedy dva velké litinové pláty, na které se stavěli plecháče k ohřívání vody, vaření brambor pro slepice, dobytek ve chlévě, také občas i pečení peciválků, nebo placek.Tam u pece stával koš s roštím pro zatápku v peci, a ve druhém koši naštípané dříví. Na ploše litinových desek byly otvory do kterých maminka zasouvala železný - litinový hrnec nazývaný železňák, a jeho spodní díl přímo spočíval v ohništi. V tomto železňáku se denně vařil „lógr „ z melty a s pravidelností smíchaný se svačeným právě nadojeným mlékem byl stálým nápojem ráno i večer.
Součástí kachlových kamen byly dvě trouby, které maminka pravidelně v sobotu otevírala, aby my malí nedočkavci mohli si pochutnat na buchtách s mákem. A když bylo namletého máku málo, tak do máku nastrouhala ještě mrkev. Těsto připravovala v neckách, po upečení pocukrovala mosaznou cukřenkou, a podávala návštěvě většinou přímo z pekáče. Vlevo od pece byl ve stejné výšce zazděn tak zvaný kamnovec. Byla to litinová podlouhlá nádoba kterou z jedné strany při topení v kamnech neustále ošlehávaly plameny a voda v tomto kamnovci byla stále teplá a byla vždy k použití.
Když přišla zima nebo chladné počasí a tatínek pracoval kdekoliv venku, ať ve chlévě, na dvorku, ve stodole nebo na sýpce, tak se přišel vždy ohřát. Ne že bylo jemu zima, ale od nepaměti mu zábli nohy a sebe lepší obutí do různých onucí se nezahřál. Jakmile přišel do světnice, tak ihned si zasedl na místo naproti teplým kachlům a začal si ohřívat prochladlé nohy, kterými se opíral přímo o ně a po ohřátí se obul do několika onucí. Po svačině, kterou mu maminka vždy při tom podala, odcházel po své práci.
Na stěně velké světnice viseli hodiny pentlovky s delším perpentlíkem, a potahování hodin si ponechal na starost sám tatínek, aby někdo ty jemné řetízky se závažím nestrhal.
V zaskleném kredenci byla sváteční atmosféra, kde se ukládali jen cenné a čisté předměty, jako skleničky, talířky,visel tam růženec a modlitební knížky, které jsme si brali sebou do kostela a ze kterých jsme zpívali. Vedle skříně, kterou jsme všeobecně nazývali police, visela na hrbolatém vápenném zdivu porcelánová kropenka se svěcenou vodou, kam jsme si každé ráno i večer před spaním namáčeli s rodiči pravý palec a znamenali jsme se křesťanským znakem kříže. Pravidelná ranní i večerní modlitba celé velké naší rodiny byla samozřejmostí, jako třeba denní strava. Uprostřed světnice jejichž strop byl dřevěný podpírán silnými trámy a celý zbarven do hněda, dominoval těžký stůl z tvrdého dřeva, který odolával všem možným pracem, ale vždy čistý protože jej maminka drhla rejžákem. V oknech byly květiny, a na zimu tam dávala jakési ozdobné peřinky. Na stěně visela maminčina ruční práce kterou vyšívala za svého mládí při nedělním odpočinku. Dobře si pamatuji ta slova a moudrost kterou si tam maminka do svého života vložila, stálo tam: „Kde Bůh hospodaří - tam se dobře daří.“
Podlaha byla prkenná, a každou sobotu na ni maminka klečela a s rejžákem drhla prkno po prkně, až se dostala ke dveřím, pak přinesla do místnosti otýpku slámy, rozhodila po podlaze slámu a čekalo se až podlaha uschne, pak slámu sesbírala a odnesla do chléva.
Pro nás děti bylo nejobávanější místo na skříni, tam kam my děti jsme nedosáhli. Tam po celý náš dětský věk ležela většinou v klidu tatínkova pomocná výchovná metoda a to rákoska. Často i celý rok nemusela být použita. Jakmile jsme se někdy v něčem závažném provinili, ať v poslušnosti nebo jiném špatném jednání, tak jsme zaslechli tatínkova zesmutnělá slova: „Děti já vás mám rád, strašně nerad vás trestám, ale musím vás potrestat, aby jste si to zapamatovali, že tohle a tohle nesmíte dělat“. Dále vždy připomenul, že raděj by nesl ten trest sám, ale musí to udělat aby se to zlo neopakovalo. Nastalo ve světnici ticho, a nikdo se z nás dětí neodvážil ze světnice utéct. Tatínek se postavil na špičky aby dosáhl na vysoko položenou rákosku, vzal si nás, toho provinilce přes koleno a pak bylo slyšet školácký nářek: „tatínku, já už to nikdy neudělám“. Je pravda, bolelo to, já jako kluk jsem asi byl tím nejčastějším provinilcem. Ta starší Mařenka byla hodnější, Pepa ten už měl větší rozum a ten nejstarší bratr Fanouš byl velmi poslušný. Mladší Petr s Aničkou ty nebyli tolik sváděni svými kamarády jako já. Dnes v odstupu 65 i více roků vidím, jak náš tatínek přistupoval k tělesnému trestu s maximální moudrostí a rozvahou, a nikdy to nebylo z hněvu nebo z unáhlenosti. On nás měl moc rád. Maminka ta zase bývala veliká přímluvkyně abychom nebyli tolik trestáni. Dnes poznáváme, že každé slovo tatínkovo mělo váhu a i dnes po tolika desetiletích on neměl na vybranou jak nás vést do života správnou cestou, když třeba domluva někdy nepomáhala.
Tak třeba byla válka, nás bylo ve světnici devět. Žádné dětské přídavky, živilo nás jen několik kraviček ve chlévě a několik kousků svahovitých políček, které se jen velmi těžko obdělávaly a na kterých se velmi málo urodilo. Každý chalupník a kdo měl jen kousek pole či kravičku, musel dodávat přesný kontigent mléka, brambor, obilí, lnu a další produkty státu. Na rovinatých polích to snad šlo splnit, ale naše políčka kamenitá, svahovitá, těžko přístupná a velmi těžko obdělatelná, přinášela obrovskou starost tatínkovi aby splnil dodávky a nebyl tehdy německou nadvládou trestán, tak se stalo že některé produkty šel koupit, aby je pak mohl státu dodat. V domácnosti nebyly peníze, jen na to nejnutnější, na pojištění chalupy na daně, odvádění výměnku pro dědečka a babičku, které bylo stanoveno a pro nás děti nezbývalo. Veškeré dětské šaty, kalhoty, boty, čepice jsme dědili jeden po druhém. Práce před odchodem do školy, práce po příchodu ze školy bylo denní samozřejmostí.
Když nejstarší bratr Fanouš se rozhodl, že půjde studovat (gymnázium v české Třebové ) tak k tomu potřeboval nějaké pomůcky. Doma tatínek neměl ani na zakoupení cvičných přezůvek které byly potřebné pro gymnázium. Tehda mě řekl, bylo to v době začátku druhé světové války: „Jeníku, zítra pojedeš se mnou do Ústí, naložíme na vůz brambory a pojedeme je do města prodat a hned tam koupíme pro Fanouše potřebné přezůvky“. Tatínek a já jsme šli do sklepa , tam jsem držel pytle do kterých on nabíral a plnil bramborami, vážil je tam a pak jsem seděl celou cestu asi 10 kilometrů na žebřiňáku tažené kravičkami po tehdy prašné silnici až na náměstí do města .
Později, abychom přečkali válečná léta, tak nám tatínek připomínal: „Ne aby jste se děti klouzali jako to dělají někteří kluci, nemáme peníze abychom vám koupili jiné boty“. U nás v obci byly v zimě různé klouzačky na kterých prožívali někteří spolužáci zimní radovánky. Jednoho rána, když jsem odešel do školy, bylo mě asi 11 roků, tak mě můj spolužák přemluvil abych si šel jednu z klouzaček vyzkoušet. Ta však nebyla daleko od našeho stavení. V tu dobu když jsem zapomněl na všechna varování mého otce a sjížděl z kopce, tak v tu dobu právě tatínek odnášel k silnici bačku s mlékem - které pravidelně denně odvážel se saněmi mlékař do mlékárny. Náhle se otočil a spatřil mě jak já sjíždím z kopce na klouzačce a hned jsem si uvědomil že bude zle. Zavolal mě domů, kde mě připomenul jasný zákaz klouzání a pak nastalo to, k čemu tam na vysoké skříni jako výchovný prostředek čekala rákoska. Ve třídě mě pak velmi dlouho ještě pálil zadek který mě připomínal, že už nikdy se nebudu klouzat.
Každý z nás dětí měl svoje povinnosti, které byly pro nás zákonem. Protože jsme ještě neměli doma zavedenou elektriku, všude jenom čadivá petrolejka nebo lucerna, vodu jsme nosili ze studně pomoci kbelíků a dřevěných puten a to jak pro dobytek ve chlévě, tak pro domácnost pro umývání a k vaření. Před odchodem do školy jsem musel ve chlévě podestlat kravičkám, telátkům a třem kozám, a také ještě nakrouhat koš řepy, kterou jsem si vždy den před tím donesl ze sklepa. Někdy jsme se o podojení bezrohatých koz dělili s moji starší sestrou, abychom to stihli včas do školy.
Téměř v každém stavení kolem nás mělo alespoň jednu kravičku a tím i u domku bývalo hnojiště. Pokud to byl dvorek jako u nás, tak středem dvorku bylo vždy hnojiště. Podle úpravy hnojiště ve dvoře se poznávalo jaký je ten či onen sedlák nebo chalupník. Neupravený a ledabyle ukládaný hnůj z chléva byl špatnou vizitkou malozemědělce, nebo sedláka. U nás se starost o úklid hnoje ze chléva od dobytka postupně předávalo od nejstarší sestry Mařenky, potom Lidky a na konec i nejmladší sestře Aničce. Já jsem mýval úkol nosit ze stodoly do chléva v koších jako podestýlku tak zvané „stlaní“. Maminka každým rokem pravidelně na podzim chodila do našeho lesa a hrabala vše co tam během více roků napadalo, jako jehličí, listí, i borůvčoví mezi stromy, a to v době když bylo málo slámy, tak se tím podestýlalo.
Každý z nás měl ještě další povinnosti. Každou sobotu jsme se dělili o čištění bot – obuvi pro celou rodinu, abychom v neděli šli do kostela v pořádku. V sobotu jsme se těšili na neděli, protože se absolutně nepracovalo. Samozřejmě maminka musela vařit, a tatínek v odpoledních hodinách „Po ,požehnání“ občas zaúřadoval. Pamatuji se jak ten čas volných hodin seděl u nějaké knihy, do které zapisoval svoje vzpomínky na svoje zážitky z první světové války. Psal to velmi pomalu, písmenko za písmenkem, a občas na nějakou stránku nalepil nějaký obrázek vojáků z fronty. Dnes je to po sedmdesáti letech velmi cenné dílo s názvem „Moje vzpomínky“. Tenkrát jsem netušil že si zapisoval do jakéhosi notýsku různé věci, jako třeba, kolik maminka nasbírala v kurníku vajíček, kolik zaplatil u kováře za naostření pluhu, kolik stálo vypůjčení mašiny k setí, nebo kolik stálo pojištění chalupy, kolik dal mléka, brambor a mouky nebo otýpek dědečkovi a babičce jako výměnek. Všude vládlo krásné nedělní odpoledne. Žádný rolník nepracoval, odpočíval, nebo také obcházel svoje políčka, jak to vše roste, popovídal si se svými sousedy, a všude ta sousedská atmosféra kvetla, ,nebylo rádio, nebyla televize. Já jsem se vždy těšil že k nám přijdou maminčiny sestry.
Jednou mě před začátkem války vzala maminka za ruku a řekla, to mě bylo asi 5 roků, a že půjdeme navštívit svého bratra Eduarda. To jsem se zaradoval. On měl větší zemědělství, dva koně v maštali, a poprvé tam jsem uviděl zázračnou skříňku, tedy rádio. Nemohl jsem oči odtrhnout od této bedýnky plné různých knoflíků. A co teprve tehdy když začal točit knoflíkem a po každé tam mluvil někdo jiný, nebo tam hrála muzika. Bylo to pro mne všechno tajemné, proč to hraje a mluví. Také vzpomínám, že neodmyslitelně k nedělnímu odpoledni patřila účast na odpoledním obřadu v kostele, Požehnání. Pak nastaly vyjímečně krásné chvíle, kdy jsme my děti mohli se sejít třeba se svými kamarády. Předcházelo k tomu bezpodmínečně tatínkovo povolení. Tatínku prosím vás, mohl bych jít ke Standovi?To byl bratranec a spolužák. Nejvíce jsem se těšil na slova : tak Jeníku jdi si ,ale ať jsi brzy doma, ještě než se setmí.
Jednou v létě jsem se nechal zlákat u svého bratrance Standy, kde u něho už byli další kluci. Jeden z nich stále vymýšlel nějakou tu čertovinu a přišel na nápad, že bychom mohli jít postrašit starou babičku Markovu. Mě se to vůbec nezdálo, ale abych nebyl označený za zbabělce, tak jsem mlčky s tou partou šel a když se setmělo a měl jsem už být doma, tak ten kluk té babičce na okno připevnil bramboru, natáhnul na kopec silnou nit a začal tahat a brambora začala tlouct do okna. Tím vyběhla ven babička Marková a hledala kdo ťuká na okno, ale nikoho tam nenašla. To se opakovalo několikrát až ta osamělá babička poznala nějakou klukovinu, a tak šla se poradit k sousedce. Když jsem se vrátil domů, otec se zeptal co jsem dělal u Standy a já ze strachu zalhal, řekl jsem že jsme si dělali školní úlohu. Tatínek uvěřil, ale v tom se vrátila maminka, která se shodou okolností vracela z jedné rodiny ve které si byla dotyčná babička stěžovat, co ji asi kluci provádějí a večer straší. Samozřejmě tatínek se zeptal, nebyl jsi náhodou s těmi kluky strašit tu babičku, ale já jsem pocítil že bych musel hodně lhát ale to se nesmí, a tak jsem tatínkovi pověděl všechnu pravdu. I když jsem se této klukoviny zúčastnil jako divák, ale za tu nepravdu že jsem dělal se Standem školní úlohu, toho večera mě výprask rákoskou neminul. Od té doby se mě lež velmi hnusí, protože každá lež musí být potrestána.

Jan Dobrouč

Odkazy na www stránky Cezmín

Cezmín: http://cezmin.wz.cz
Vianoce: http://vianocesk.ic.cz
Bylinky: http://bylinky.czweb.org
Cezmín: http://cezmin.czweb.org
Svadba: http://svadbask.unas.cz
Mikinka:
http://mikinka.czweb.org
Cintorín: http://cemetery.zaridi.to
Bábiky: http://svetbabik.czweb.org
Čas Vianoc: http://vianocesk.wz.cz
Pani Príroda: http://eufrosyne.wz.cz
Jánska noc: http://cbjanskanoc.ic.cz
Veľká noc: http://velkanoc.czweb.org
Gloria Polo: http://gloriapolo.czweb.org
Veľkonočné sviatky: http://velkanoc.ic.cz
Michal Krpelan: http://michalkrpelan.wz.cz
Milujem pani P... : http://milujempanip.wz.cz
Aishwarya Ray z Indie: http://aishwarya.wz.cz
Horné Chlebany : http://hornechlebany.unas.cz
Múdra ako rádio: http://www.mudraakoradio.euweb.cz
CB Fan rádioklub Slovakia - CBRSK: http://cbrsk.euweb.cz
Svätojánska noc a iné: http://www.cbjanskanoc.webovastranka.sk
[ Späť | Obnoviť | Dopredu ]

[ Späť | Obnoviť | Dopredu ]

Design a webmaster: Anežka Vražbová H.Chlebany Slovensko Web.: http://cezmin.czweb.org