wz

 

[ Späť | Obnoviť | Dopredu ]

Jak jsem rozhněval soudruha generála

 

V padesátých letech jsem nastoupil na dvouletou vojnu, doslovně vojnu. Naše kasárna byla přebudována z tabákové továrny.V továrně byly původně tři výrobní haly a do každé upravené haly se vešlo 250 postelí. V jedné hale byli jsme doslova nacpáni budoucí velitelé tanku, ve druhé zase řidiči tanku a ve třetí stejný počet tankových střelců. Já jsem byl zařazen mezi řidiče tanku T 34. To byly tanky které přijely řízeny generálem Jankem od Moskvy přes Duklu do Prahy. Abychom se stali dobrými řidiči tanku, které museli být stále bojově připraveny vyrazit proti americkým válečným štváčům, nesměli jsme se rozptylovat různými názory od civilistů v městě, vycházky vojáků byli jen vyjimečné. Kasárna byly oploceny neprůhledným plotem. Můj kamarád z Moravy dostal telegram, že mu zemřela maminka, a ani hlavni velitel posádky neudělil vyjimku a prohlásil, že je důležitější být připraven ve zbrani proti západnímu nepříteli, že přítomnost na pohřbu stejně nepomůže jeho mamince, aby byl uvědomělý a měl připraven svůj stroj bránit vymoženosti lidu. Samozřejmě můj kamarád to oplakal, a na pohřeb se nedostal.
V kasárnách však bylo dostatek chleba a marmelády. Kultury však málo, neboť nebyla ještě televize a přísný zákaz rádia kasárnách. Za to však pravidelné politické školení na PVS (politicko výchovná světnice). Tehdy ještě tranzistorová rádia neexistovala, jedno z prvních lampových přenosných rádií se mi podařilo ukrýt do slamníku.
Mnoho měsíců v každém sále dýchalo ovzduší stejný vzduch kolem 250 chrápajících, občas páchnoucích (nevědomky) spolusloužících kamarádů, kde v úzkých uličkách mezi patrovými rozvrzanými dřevěnými lůžky jsme se sotva otočili. Často byly noční poplachy a bylo nad naše síly všechno předpisově sbalit a utíkat do tankových garáží i po tmě nebo když venku byl dvacetistupňový mráz. Zcela rozespalí pak nasadit všechnu sílu pro ruční transport několika velmi těžkých akumulátorů z teplé místnosti(z baterkárny) a namontovat do tanku a vyjíždět proti domnělému nepříteli. V případě tehdy hrozící války naše tanky měli vyjíždět směrem k západním hranicím proti západním tankům. O sobotách,kdy důstojníci odešli ke svým rodinám (pouze večer), my vojáci jsme seděli namačkáni v úzkých uličkách, já někdy vyhrabal ze slamníku baterkové rádio a kluci kolem mne dychtivě poslouchali muziku nebo jiné pořady. Jakmile na konci haly se ozval silný povel“Roto pozor“, to už přicházel důstojník na kontrolu a rádio jsem musel hned uschovat do slamníku.
Po několika měsících v této tankové poddůstojnické škole, velmi přísného režimu, nastalo slavnostní vyřazení poddůstojníků a všichni měli být povyšováni. V uzavřeném nádvoří kasáren nás stálo několik set vojáků v řadách až na naše povyšování dojde řada. Všichni velitelé tanků, tankoví střelci a řidiči tanků získali hodnosti poddůstojníků. Povyšování mnoha set vojáků v ten den trvalo velmi dlouho, ale na konec bez povýšení zůstalo 5 vojínů.Těchto pět jmenovaných vojáků dostalo příkaz aby vystoupili před nastoupenou jednotkou, kde jim bylo sděleno, že důvodem neuděleného povýšení je to,  že prý poslouchali ukrytým rádiem zahraniční rozhlas. Mezi těmi pěti jsem byl totiž i já. Už si nepamatuji, jakými slovy, kterými nás z udělení hodnosti vyloučili, ale prý bylo zjištěno, že jsem si tajně donesl rádio. Byl jsem velmi překvapený, protože svobodná Evropa byla velmi rušená, a při vyhledávání stanic se samozřejmě vždy zaslechlo silné rušení. Zastavit při ladění na rušené Svobodné Evropě jsem se neodvážil ani v tom malém kroužku čtyř spolehlivých kamarádů, kteří jsme byli doslova mezi lůžky nacpáni, aby v další uličce nevěděli, že posloucháme rádio. Některý z vojáků to však musel zpozorovat, byl jistě politicky uvědomělý, chtěl z toho politicky vytěžit, a udal to. Tehdy jsem musel okamžitě rádio odeslat domů do Dobrouče k rodičům, tedy z kasáren pryč.
Jednou nám všem tankovým vojákům byl přečten rozkaz generála Janka, který nás nabádal z důvodů abychom byli bojeschopnější proti angloamerickým imperialistům, že je nutné u těchto sovětských tanků některé technické věci vylepšit ,nebo dokonce vynalézt. Témata byla pro vylepšení některých zařízení v tankové věži, něco u tankového kanónu a také vymyslet nějaký počítač, který by automaticky zapisoval dobu běhu tankového motoru za jízdy i za zastávky. Doposud se to muselo sledovat a zapisovat tužkou na papír-v boji se to samozřejmě nezapisovalo. Tenkrát ve druhé světové válce v těchto tancích až do roku 1945 nic takového nebylo.

Po několika nocích na slamníku, kdy 250 vojáků dýchá,chrápe, skřípou rozvrzané postele a někdy se i nedalo usnout, dostal jsem nápad, že bych dokázal nějaký primitivní počítač navrhnout i zhotovit. Po večerech v tankových dílnách (RTZ) jsem tajně kutil, Musel však o tom vědět můj velitel, technik. Po mnoha večerech, kdy ostatní vojáci prožívali volno, nikoliv však vycházky, já dokončil velmi primitivní zařízení, a to jsem zamontoval do mého tanku T 34 a ono to fungovalo podle mé představy.
Je poledne. Na kasárenský dvůr, kde v zadní části stojí můj tank, přijíždí hlavní velitel, soudruh plukovník s doprovodem na oznámení mého velitele, že je zde jeden voják, který ten počítač vymyslel vyrobil a je zamontován v tanku.
Vojáci v poklusu zdraví v kasárnách vzácnou vysokou šarži, plukovníka, která po dojetí k tanku, se začal převlékat do vojenských montérek. Tento zkušený tankový velitel plukovník prošel celou frontu a tak automaticky příklopem ve věži nastupuje do místa tankového řidiče. Nastartuje tankový motor o síle 500koní a 300metrákový kolos, který má za sebou bojovou cestu tisíce kilometrů dlouhou až někde od Moskvy, je sledován zvědavými vojáky, jdoucích od oběda. Pozorně sleduji jak obratně tento dřívější frontový řidič předvádí v jízdě svou praxi z války. Ale přitom jistě sleduje uvnitř funkci mého namontovaného počítače. Po výstupu z tanku se vyjadřuje. že to zařízení skutečně počítá dobu jízdy a ptá se přítomných důstojníků, kde je ten soudruh vynálezce. Oni ukazují na mne jediného zde stojícího vojína. Chvíli se soudruh plukovník na mne dívá a pak se udiveně ptá. “Jak to že vy soudruhu nemáte žádnou hodnost poddůstojníka“?
Protože u toho nebyli přítomní političtí důstojníci, ale jen důstojníci technického směru s kterými jsem byl za dobře a oni jakoby báli říci příčinu, proč jsem nebyl povýšen. Ale nakonec to byli nuceni o zakázaném rádiu schovaném ve slamníku vše povědět.
Frontový tankista a nyní plukovník se tenkrát zachoval rozumně, mávnul rukou nad mým prohřeškem, postavil se do pozoru, a před zraky nižších důstojníků prohlásil: "Soudruhu vojíne, já vás zde na tomto místě s okamžitou platností povyšuji na četaře. Já jsem se klepal strachy, ale v zápětí jsem měl velkou radost. Pozorující nižší důstojníci byli trochu zmateni, protože nezažili, aby prý byl někdo během jednoho dne povýšen o tři hodnosti výš.
Večer jsem dostal velikého „hobla“ a za několik dnů mě velitelé oznámili, že mě na ministerstvu národní obrany očekává nejvyšší frontový generál, soudruh Janko, a že dostanu vojenský příkaz, jak vše bude probíhat. Vše jsem musel z tanku odmontovat nakreslit schéma i rozepsat funkci jak to funguje, a napakoval do kufru. Pak jsem dostal celý den na to abych se naučil správně soudruha generála oslovovat, zdravit, držet čepici, hovořit s ním, dále žehlil vojenský oblek, čistit do velkého lesku boty. Celá kasárna hovořila o tom, jak já první voják jedu do Prahy, dokonce na příkaz a zdarma. Všichni mě to záviděli, protože dovolenky u nás neexistovaly z důvodu očekávaného napadení jak stále nám připomínali válečnými štváči.
Než jsem vstoupil do rezidence soudruha generála na ministerstvu národní obrany v Praze v Dejvicích, prošel jsem několika kontrolami, kufr byl dokonale prohlédnut a o mém příjezdu byli všichni soudruzi informováni.
Když mě sekretářka nejvyššího velitele otevírala dveře, rozbušilo se mě srdce. Pak se přede mnou objevil sám generál a já, dříve kluk z vesnice, začal jsem ze sebe chrlit dlouho nadřené hlášení. Křečovitě jsem v levé ruce svíral vojenskou čepici. Musel jsem přijít přesně na určenou minutu. Byl jsem generálem vybídnut abych mu ukázal počítač, s chvějícíma rukama jsem vytahoval z kufru položený na zemi . Technické zařízení  dával na veliký kulatý stůl na místo kam mě generál ukázal. Domníval jsem se, že u tohoto stolu se radí nejvyšší velitelé o válce a v té době napjaté situaci mezi socializmem a tenkrát tankovými divizemi za hranicemi u Aše, připravených napadnout socializmus.
Pak si nechal soudruh generál ode mne vše vysvětlit z nákresu který jsem rozložil včetně schématu. S mým vysvětlením byl spokojen a pak dodal: "Na všechny tyto vylepšení byla určena finanční odměna. V tomto případě soudruhu dostanete 17 tisíc korun.
Pochvíli mě položil otázku, která byla nečekaná, a já na ni odpověděl tak, jak jsem to cítil, pravdivě. A tím jsem se dopustil té největší hlouposti, jakou jsem kdy udělal. Díval jsem se generálovi do očí a on se mě zeptal: "Soudruhu četaři, co vás vlastně vedlo k tomu že jste tento počítač vymyslel a shotovil?" Ani na chvíli jsem neuvažoval a řekl jsem mu to naplno: “Soudruhu generále, víte, já mám doma své rodiče a více sourozenců. Už jeden a půl roku jsem je neviděl a maminka je nemocná, v duchu jsem uvažoval že bych mohl být odměněn dovolenkou k rodičům“.
Po své odpovědi jsem zpozoroval, jak generálův výraz ve tváři se zcela změnil. Vstal, pravou rukou udeřil do stolu a velmi rozhněvaným tónem mi řekl - téměř zakřičel: "Soudruhu četaři, to jsem si o vás nemyslel, to jsem od vás neočekával. Místo toho abyste tím zlepšovákem pomohl zlepšit připravenost naší tankové techniky v boji proti imperializmu, vy dáváte přednost osobním zájmům. Přitom byl soudruh generál Janko (nejvyšší velitel tankového vojska Československa) tak rozezlen, že jsem se začal klepat strachy, co jsem vlastně řekl špatného. Po chvíli jsem si vše ujasnil a dokonce jsem se domníval, že mě nechá zavřít. Generál se ale uklidnil a já odejel zpátky vlakem do kasáren.
Za nějaký čas přišel za mnou důstojník zda bych dokázal vylepšit to moje zařízení natolik, aby počítadlo nepočítalo jen v minutách, ale jakmile to přesáhne 60 minut, aby to ukazovalo 1hodinu a další minuty.
Netrvalo dlouho a nalezl jsem řešení a veliteli jsem dal kladnou odpověď, že to možné je, ale že k tomu bych potřeboval různá elektrická relátka a další drobnosti. V kasárnách jsme potřebné věci nesehnali a tak jsem mu jen tak letmo řekl, že bych možná doma podobné věci měl. Dobře soudruhu četaři, tak já vám na velitelství vyřídím rozkaz a jízdenku domů a pojedete pro ty potřebné věci. Brzy na to při pravidelném večerním nástupu v denním rozkaze čte před nastoupenou rotou mé jméno že odjedu služebně do své obce Dolní Dobrouče. Den odjezdu a druhý den příjezdu. Opět nastalo rozčarování mezi vojáky, že vojáka nepustili na pohřeb jeho maminky, ale mě dokonce posílají a budu mít cestu zaplacenou a pojedu domů. Byla to oprávněná závist protože já jsem byl prvním vojákem kasáren, který se po mnoha měsících mohl podívat domů.
Celou noc jsem jel vlakem domů a ráno zastavil vlak v zastávce Dolní Dobrouči. Bylo to ráno v neděli když jsem šel od vlaku, a potkával mnoho věřících kteří se právě vraceli z Ranní bohoslužby v místním kostele. Rodiče a moje sourozenci byli moc překvapeni mojím náhlým a nečekaným příjezdem. Všechno jsem jim vysvětlil. Právě snídali po příchodu z kostela a tak maminka mě začala hned hostit . U stolu kde jsem po mnoha měsících seděl zase mezi sourozenci, jsem spatřil že tam u mé sestry Aničky sedí nějaká asi její kamarádka.
Ta se mi v té době tak zalíbila, že jsem ji oslovil a slíbil že ji z vojny napíšu dopis. Po návratu do kasáren, často jsem pak vypisoval adresu která zněla :“Eliška Marková papírny u Pólu Dolní Dobrouč. I při tom tvrdém výcviku na vojně, jsem prožíval radost, a to když jsem na své slaměném lůžku občas našel dopis na který jsem s netrpělivostí čekal a který nás oba spojoval alespoň v touhách abychom se jednou vzali pro vždy. Po návratu z vojny za rok, už jsme šli spolu k oltáři, kde jsme si slíbili věrnost až do smrti.
A co se stalo s tím počítačem motohodin? Ten jsem zhotovil znovu, trochu na změněném principu. Na vojně přišel rozkaz abych toto technické zařízení z mého tanku odmontoval a služebně odejel do vojenského prostoru Milovice, kde jsem měl toto zařízení namontovat do tanku kterého tam pojmenovali ministerské Téčko. Já dostal k sobě na dva týdny řiďiče tanku, on bude jezdit po tankodromu a já budu sledovat zda to zařízení bude fungovat spolehlivě v náročném terénu i při střelbě, v teple a poznatky zapisovat. Pak bylo toto zařízení odesláno do zkušebního vojenského ústavu a když jsem končil vojenskou dvouroční vojnu dotazoval jsem se na to, zda ten můj zlepšovák byl přijatý. Za nějaký čas až v civilu jsem místo těch slíbených 17 tisíc korun dostal od vojenské zprávy dopis kde mě děkují za přínos k bojeschopnosti a vyšší připravenosti tankových vojsk pro případ napadení socialistického budování a k tomu několik razítek a pozdrav Čest práci s podpisem.
Rozlobil jsem generála, nedostal slíbenou odměnu, ale nevadí, přesto to stálo za to, bylo to příčinou k setkání s mojí budoucí manželkou Eliškou. Dnes kdy kolem nás se točí už patnáct vnoučat a pravnoučat dohromady, stala se tato příhoda z mého mládí zdrojem vyprávění a vzpomínkou na prožitou vojenskou službu v padesátých letech minulého století.

Fotky u tanku jsem tehdy fotil tajně.
Dnes : Trosky mechanické části počítače zhotovené před 57 lety „na koleně“.
Portrét : to mě bylo něco kolem 21 let.

Odkazy na www stránky Cezmín

Cezmín: http://cezmin.wz.cz
Vianoce:
http://vianocesk.szm.com
Bylinky: http://bylinky.czweb.org
Cezmín:
http://cezmin.czweb.org
Svadba:
http://svadbask.unas.cz
Mikinka:
http://mikinka.czweb.org
Cintorín:
http://cemetery.zaridi.to
Bábiky:
http://svetbabik.czweb.org
Čas Vianoc:
http://vianocesk.wz.cz
Pani Príroda:
http://eufrosyne.wz.cz
Jánska noc:
http://cbjanskanoc.ic.cz
Veľká noc:
http://velkanoc.czweb.org
Gloria Polo:
http://gloriapolo.czweb.org
Veľkonočné sviatky:
http://velkanoc.czweb.org
Michal Krpelan:
http://michalkrpelan.wz.cz
Milujem pani P... :
http://milujempanip.wz.cz
Aishwarya Ray z Indie:
http://aishwarya.wz.cz
Horné Chlebany :
http://hornechlebany.unas.cz
Múdra ako rádio:
http://www.mudraakoradio.euweb.cz
CB Fan rádioklub Slovakia - CBRSK:
http://cbrsk.euweb.cz
Svätojánska noc a iné:
http://www.cbjanskanoc.webovastranka.sk

[ Späť | Obnoviť | Dopredu ]

 

Design a webmaster: Anežka Vražbová H.Chlebany Slovensko Web.: http://cezmin.czweb.org