wz

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

.[ Späť | Obnoviť | Dopredu ]

Psal se rok 1967. Moje cestovatelské boty toužily opět někam vyrazit. Eliška mě svěřila 2. tisíce korun, abych se pokusil někde koupit nějaké ojeté auto. V té době si každý vážil co mělo 4 kola a střechu nad hlavou a byl hrdý na své fáro ať bylo jakékoliv. V té době u nás žádné autobazary neexistovaly, každé auto bylo vzácné. Prochodil jsem celý den po pražských ulicích a poptával se po nějakém starším nebo i málo havarovaném či zánovním „přibližovadlu“.
Při cestě vlakem domů jsem se dozvěděl, že v našem okresním městě poblíž náměstí stojí nějaký auťák prý hranatý až běda a možná bude na prodej. To jsem netušil že za necelé dvě hodiny se stanu majitelem černého stroje na čtyřech kolech. Skutečně tam nedaleko náměstí stála jakási“ babička – auťák“ černé pohřební barvy ,hranatého tvaru. Zajásal jsem, když jsem ji spatřil ,protože to mělo střechu, čtyři kola a v zadu dřevěný kufr. S majitelem jsem se na ceně dohodnul ráz dva, a na ruku jsem mu vyplatil právě tolik kolik mě svěřila na cestu do Prahy moje manželka, byly to rovné dva tisíce, tehdy moje dvě měsíční výplaty. Oba jsme byli spokojeni. Prodávající vytáhnul ze zadního dřevěného kufru startovací kliku,zasunul ji ze předu do startovacího otvoru a točil a točil a protože to hned nechytlo, tak požádal kolemjdoucí o postrčení,a tím nastartování motoru,a teprve až na samém ústeckém náměstí se ozvalo první brm brm brm, bác bác a motor se rozběhnul.

A já se vydal na nejistou cestu k Dobrouči. Jel jsem krokem i když po silnici jsem téměř nikoho nepotkal, ale připadal jsem si jako na neposlušném koni. Volant mě nechtěl poslouchat a měl takovou vůli že v některém okamžiku jsem nezvládnul jet rovně a kdyby někdo jel za mnou, tak bych musel být podezřelý jako opilý, takovou vůli mělo řízení. Toto vozidlo mělo jen brzdy mechanické a cestou jsem se naučil, že musím předvídat situaci abych zavčas začal brzdit. Brzdná dráha byla dlouhá a vyžadovalo to při sešlápnutí se pevně držet už tak vyběhaného volantu abych mohl velkou silou začnout brzdit. Silnice byly prašné, a kde jsem zajel do nějakého výmolu tak to miklo předními koly a já jel jinam. Měl jsem cestou asi velmi pozorného anděla strážce protože jsem domů do Horní Dobrouče dorazil sice propocený starostí ale jako šťasný majitel „vozu“.
Zastavil jsem před okny, z domku vyběhla Eliška, spráskla ruce zvolala: „Ty jsi koupil tenhleten krám, nic jiného jsi v Praze nesehnal? A mě zabolelo, když pokračovala slovy pohrdání že do toho nikdy si nesedne protože se nám budou všichni smát.

Auto jsem zacouval do stodoly abych ušetřil pohledy sousedů na náš „Mercedes“a podle manželky i výsměchu blízkých školáků v sousedství. Atmosféra doma se brzo uklidnila když Eliška prohlásila, že do auta ušije alespoň pěkné záclonky. Teprve doma jsem zjistil že ta „babička“ byla vyrobena v Praze Jinonicích v továrně Walter v roce 1933. V dokladech jsem našel její název Waltr Bijou.
Zatím co manželka se věnovala tomu jak říkala důležité věci “šití záclonek“,  já už jsem měl doma ve své dílničce rozebraný motor a klikovku připravenou k odvozu na výbrus do Hradce Králové. Během zimního období jsem opravil řízení, brzdy, kývavé směrovky vyměnil za blikače,hrkající zadní kola na nápravě upevnil a také nově ve své stodole přestříkal na stejnou černou barvu celou karoserii.

Přišlo jaro 1968. Manželčina babička vyprávěla jak kdysi se chodilo na poutě a jak i ona sama šla ve svém mládí i několik set kilometrů do rakouské Mariazell. V té době se nám částečně pootevřela vrátka směrem na západ. A já dostal šílený nápad. To co kdysi babička šla pěšky, co kdybychom si s manželkou zopakovali Waltrem. Touha se stala skutečností. Po té mojí amaterské generálce, jsem Waltra projel u nás několika vsí bez závady a prozatím bez dětí se připravovali vydat se na cestu do Rakouska. Sousedé i známí stáli s nedočkavostí jak bude probíhat náš první start s tímto dědečkem Waltrem na dalekou cestu.  Pochybovali a namítali že nedojedem ani do Svytav, do Brna kudy vedla naše trasa že to Waltr nepřežije, že je vyloučeno abychom dojeli až na hranice v Mikulově, nebo dokonce dorazit do Vídně pochybovali zcela.
Přiblížil se den našeho odjezdu, naše děti i mnoho sousedů nám přišlo popřát šťastnou cestu, zamávali a po nastartování jsem startovací kliku uložil do zadního prostoru, který byl zaplněn mnoha plechovkami s benzínem na celou cestu, potravinami, dekami ,nádobím, chlebem, plynovým vařičem a dalšími věcmi.
Cestou kde se pohybovali děti, občas jsme sklízeli pohledy s vyplaženými jazyky, nebo s gestem dlouhý nos, dokonce na nás někdo hodil vajíčko které jako ostatní pohrdavé projevy nás přesvědčovali co manželka tenkrát „prorokovala“. Potřebné doklady jsme měli v pořádku a bez problémů jsme projeli celnicí v Mikulově a stojíme na hranicích v Drásenhofenu v Rakousku.

Rakouští celníci s velikým zájmem sledovali způsob startování klikou, a pak při prvních kilometrech při směru k Vídni poznáváme zcela jinou mentalitu mladých ,kteří se jen diví co to jede za monstrum. Náš Waltr budil pozornost hlavně řidičů Oplů, Citroenů Volkswagenů a zpomalují , projevují údiv nad tak hranatým pomalu se ploužícím vehiklem. Pánové se uklánějí ,smekají klobouky a dokonce mě předjíždějí aby mě i zastavili a poprosili o společný snímek.Manželka sundala naparáděné záclonky,abychom měli větší rozhled . Průjezd velkoměstem Vídní,odpolední pobyt v největším poutním místě Rakouska Mariazell v podhůří Alp a nocleh který nám byl ochotně a zdarma nabídnut,to vše byly první příjemné zážitky z kapitalizmu.Už z daleka viditelné to vídeňské kolo nás zlákalo, a tak jme zaparkovali na velikém parkovišti v zábavním parku. Když jsme uzamykali svého Waltra,abychom se svezli tím největším kolem na světě, tak jsem pocítil strach jak najdeme to naše „fáro“ v tom obrovském množství zaparkovaných Oplů, Mercedesů Volkswagenů a podobných značek. Podíval jsem se dokola a hned mě starost opadla, protože celá plocha aut se značně lišila od našeho veterána. Ten náš hranatý dědeček byl jediný, který převyšoval svoji výškou všechna ostatní zaparkovaná auta i svými hranatými tvary a byl tu vlastně černou ovcí.

Pohledem z výšky vídeňského kola na parkoviště nemohl nikdo přehlédnout to naše hranaté i jeho pohřební černou barvu,která se znatelně odlišovala od ostatních vozidel. Trochu jsme se báli té výšky, ale měli jsme celé město i s protékajícím Dunajem jak na dlani. Z výšky jsme poznali že se kolem auta z Dobrouče , scházejí lidé. Po návratu k Waltru jsme byli zaskočeni kolika Rakušany náš černý zázrak vyrobený v pražské Waltrovce byl obklopen a téměř jsme se styděli k němu hlásit. Zvědavci nakukovali do prostoru zadních sedadel kde mohli poznat naši primitivní kuchyň ,hrnce,potraviny napečené buchty plechovky s benzínem, neumyté nádobí či primitivní doma vyrobený vařič a další cestovní potřeby. Díky odstraněným záclonkám mohli zvědavci poznat jak jsou vybaveni autoturisté ze socializmu.

Stáli jsme opodál, a já se zalekl asi první poruchy . Na asfaltové ploše pod našim Waltrem jsem uviděl malou loužičku vody která odkapávala z chladiče, který už doma před jízdou se mě zdál podezřelý. Prodral jsem se k autu ,vzal dvoulitrovou baňku a utíkal v Prátru do směru , kde by asi mohli mít vodu.
Musela to být pro Vídeňáky asi velká atrakce, když jsem z výšky z té baňky doléval vodu do chladiče, který má nalévací otvor ve výšce. Při tom jsem si všiml že cvakaly spouště foťáků a dokonce tam běžela nějaká amatérská filmová kamera.Když se pak zvědavci rozešli, tak jsme zažili něco neobvyklého. Několik Rakušanů nás oslovilo a díky částečné znalosti němčiny jsem mohl zareagovat na otázky jako třeba: "Pane neprodal by Jste ten vůz?" Další pán ukazuje na jeho nějaký „bourák“ a nabízí za náš - ten jeho. V tom  okamžiku jsem se domníval že si všichni dělají legraci,a tak trochu šokován jsem se nezmohl na pořádnou odpověď v němčině. Eliška nerozuměla a se svojí ruštinou co se učili ve škole, mě nemohla pomoct. Ta nabídka byla tak lákavá až neuvěřitelná a vzpomněl jsem si doma na 4 děti, které by se do těch  nabízených aut pohodlně vešli, ale strach z následků které by následovali v našem systému ,snad vězení snad vysoká pokuta a vrácení auta zpět do Rakouska. Z toho rozrušení jsem hledal slovíčka německy o vězení o veliké pokutě o našich přísných celních předpisech. Brzo pochopili a odcházeli.

Zůstala tam stát dvojice snad manželé a asi čekali až všichni odejdou. Přistoupili k nám, něco nám pověděli v neznámém dialektu a paní která svírala v náručí neznámé krabičky, dárky, čokolády a podává manželce jeden dárek po druhém. Co v těch balíčcích bylo nevěděli jsme, měli pro nás atraktivní barevné obaly které u nás v socializmu nebylo. Netušil jsem co se děje, proč to udivené manželce ta paní předává. Ptám se proč nám to dávají. Málo přeložitelnou němčinou jsem zaslechl ve větách několikrát slovo „Sympatie zu Tschechoslowakei“. Po chvíli jsem pochopil , u nás v republice byla cizí vojska.
Pán s vážným obličejem přistoupil ke mně a pomalou němčinou mě nabízí politický azyl,a pokračuje že jsou ze Švýcarska a celá jejich země v těchto dnech sympatizuje s Československem. Všude u čerpacích stanic ,na veřejných budovách i v obchodech prý visí naše vlajky. K tomu paní dodává,  že také v jejich obchodě u pokladny vyvěsila československou vlaječku. Na to pán pokračuje s nabídkou, že nám nabízí bydlení v jejich domě zdarma a pro začátek že nám poskytnou nějaké peníze. Tato nabídka zněla jako pohádka a já to hned říkám Elišce. Chvíli jsme nevěděli jak odpovědět a co odpovědět.

Hledal jsem veliká slova poděkování za jejich velkorysou nabídku bydlet ve Švýcarsku.A jako důvod odmítnutí jsem lámanou němčinou a k tomu celý rozrušený, sestavoval věty důvodu, že máme doma (v Dobrouči) 4 děti ,svůj rodinný domek který právě opravujeme a oba máme zaměstnání. Pán to bral jako rozumné důvody.Paní pokynula manželce aby šla k jejich autu a v otevřeném kufru (později jsem poznal že to je americký Ševrolet)-vyhledala veliký bochník sýra ,nožem překrojila na půl a jednu půlku darovala opět Elišce.
Požádal jsem je o adresu a slíbil pokud budou otevřené hranice ,tak je určitě ve Švýcarsku navštívíme. Na tištěné navštívence jsem četl August–Marie Hauser Kaufhaus Etsfeld Kanton Uri Schweiz. A na zpáteční cestě nám na hranicích v Mikulově otevírali závoru dva. Byl to český celník se sovětským vojákem.
Kromě chladiče jsme se domů navrátili ve zdraví a dobré náladě i v naději , že bychom se mohli jednou s Walterm vydat ještě na delší cestu, přes Alpy ke slíbené rodině do Švýcarska a do Itálie.
A v dalším roce nás čekalo ještě větší dobrodružství s Waltrem než doposud.

Ve svých vzpomínkách o 40 let zpět se probíral Jan Dobrouč.

       
 

Nezabúdaj a spomínaj na detstvo

 



Webové stránky naší přítelkyně Cezmín
Cezmín:
http://cezmin.wz.cz 
Vianoce:
http://vianocesk.ic.cz
Mikinka:
http://mikinka.czweb.org   
Bylinky:
http://bylinky.czweb.org  
Cezmín:
http://cezmin.czweb.org  
Svadba:
http://svadbask.unas.cz  
Cintorín:
http://cemetery.zaridi.to  
Bábiky:
http://svetbabik.czweb.org 
Čas Vianoc:
http://vianocesk.wz.cz  
Pani Príroda:
http://eufrosyne.wz.cz 
Jánska noc:
http://cbjanskanoc.ic.cz 
Veľká noc:
http://velkanoc.czweb.org 
Gloria Polo:
http://gloriapolo.czweb.org  
Veľkonočné sviatky:
http://velkanoc.ic.cz 
Michal Krpelan:
http://michalkrpelan.wz.cz 
Milujem pani P... :
http://milujempanip.wz.cz 
Aishwarya Ray z Indie:
http://aishwarya.wz.cz  
Horné Chlebany :
http://hornechlebany.unas.cz  
Múdra ako rádio:
http://www.mudraakoradio.euweb.cz 
CB Fan rádioklub Slovakia - CBRSK:
http://cbrsk.euweb.cz 
Svätojánska noc a iné:
http://www.cbjanskanoc.webovastranka.sk 
[ Späť | Obnoviť | Dopredu ]  
 

Design a webmaster: Anežka Vražbová H.Chlebany Slovensko Web.: http://cezmin.czweb.org