Jediný je hodný víry všech lidí a všech věků:
KRISTUS, absolutní Pán nad životem a smrtí.

On jediný má moc otevřít člověku přístup k nejplnější budoucnosti - v životě věčném.
Proč stále jen Šimon - Petr? Proč právě Šimonovi dal Pán jméno Petr?
Proč právě jemu řekl: "Ty jsi skála, na které zbuduji svou Církev" ?
Proč právě Petrovi přikazuje Mistr: "Pas ovce mé, pas beránky mé!" ?
Proč právě jemu svěřuje moc klíčů?
Což právě v tom není zcela jasná vůle: aby byl jeden ovčinec a jeden pastýř?
A kromě toho - Pán Církve si může dovolit stavět na takovém lidském "písku", protože v Boží ruce má i stéblo slámy sílu blesku. Bohu se líbilo vyvolit si ty, kteří nejsou vůbec nic, aby zlomil moc těch, kdo jsou něco..., aby se žádný smrtelník nemohl vynášet před Bohem. 1.Kor. 1,28-29

Křížová cesta
I. Odsouzen lživými jazyky.
II. Z lásky k nám bere na sebe kříž.
III. Padá pro naši lenost.
IV. Kdo bije Syna, trýzní Matku.
V. Muži, přispějte na pomoc!
VI. Ženy, ukažte své milosrdenství!
VII. Padá pro naši smyslnost.
VIII. Matky, zachraňte děti pro sebe!
IX. Padá pro naši pýchu.
X. Zbavte se opilství a nečistoty!
XI. Tak odplácí svět svému Osvoboditeli!
XII. Miluji. Odpouštím. Žízním po vašem štěstí.
XIII. Nezapomeňte na bolesti své Matky.
XIV. Smrtí se život nekončí, pouze mění.

XV. „Můj Pán a můj Bůh!"
Autorem nápisů k jednotlivým zastavením „křížové cesty“ je THDr. Msgre. Antonín Šuránek, bývalý spirituál kněžského semináře v Olomouci.
Křížová cesta se nachází v Třemešné ve Slezsku, okr. Bruntál, venku kolem hřbitovní zdi.

Toto je Kříž, na kterém umíral Boží Syn a náš Pán, Ježíš Kristus. On chce, abychom ho následovali. I pro tebe platí jeho výzva: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne.“
Láska Pána Ježíše k nám Ho dovedla na golgotský Kříž. Ano, láska je oběť. Vždyť i každá růže má trny. Tak to má být i v našem životě při hledání trvalých hodnot. Hledejme je v utrpení a oběti.

Ovládejte se tedy a na věci se dívejte střízlivě, abyste se mohli věnovat modlitbě. Především se mějte navzájem rádi, protože láska přikrývá všechny možné hříchy.

(z 1. listu sv. apoštola Petra – nosná myšlenka kázání Sv. Otce Jana Pavla II. při kanonizaci Anežky České)

Jak rychle jsme ochotni urazit Boha a oč ještě rychleji je ochoten Bůh nám odpustit!
Kdyby naše slabost nebyla tak veliká a naše zbožnost tak vlažná, nahradil by nám „Otče náš“ dostatečně všechny ostatní modlitby.
Kde je Bůh, tam je nebe. Myslete při tom na to, co říká Augustin. Když všude hledal Boha, našel ho nakonec v sobě. sv. Terezie z Avily

Na Veliký pátek

Zdeněk Řezníček

Stísněná srdce zpomalují tepot života,
na dřevu potupném Spasitel visí obnažen,
z holých stěn chrámu dýchá samota,
zní truchlé žalmy kajících Magdalén.

Spěž zvonů umlčena údery hořké bolesti,
krůpěje něhy tryskají z umučené Tváře,
věřící ovívají stupně vzdechy úzkosti,
modlitby věnčí mrtvé čelo hospodáře.

Roušky jsou sklizeny a světla odumřela,
lítostí nesmírnou i horstva pukají.
Zbodeným bokem se cesta lásky otevřela,
kraj v smutky zahalen se hřeje nadějí.

Za hříchy světa živý Bůh stále krvácí,
klekají lidé k oltáři a pláčem ulevují tíži.
Přemožen – Ďábel v hlubinách se potácí,
vše dýchá smrtí – všechno spěje ke Kříži.

Kříž není znamením smrti a zániku, ale života a vzkříšení

Ježíš Kristus není postavou minulosti,
ale je týž včera, dnes i navěky.
Kříž na fialovém pozadí křesťanských oltářů ve svatopostní době nám všem ukazuje Krista jdoucího křížovou cestou.
Uprostřed shonu všedního dne si máme najít chvíli a dobře přezkoumat v čem chybujeme.
Vzbuďme nad svými chybami lítost.
Popel značí pomíjejícnost všeho, na čem lpíme.
Mystérium VELKÉHO PÁTKU i zázrak vzkříšení ráno prvního dne po sobotě – se pro nás zpřítomňuje k plnému prožití a přivlastnění všech účinků při každé mši svaté.
Chápeme vůbec, jakým nesmírným duchovním pokladem, je pro nás Nejsvětější Oběť našeho Pána, skrze Něhož a s Nímž můžeme Bohu vzdávat nejvznešenější poctu a nejdokonalejší smír za hříchy světa, své bližní i sebe nepředstavitelně obohacovat a ve svaté hostině pak přijímat záruku spásy?

Těm, kteří více věří Voltairovi a jiným posměvačům, nabízíme jeho odpověď na dotaz, co soudí o zmrtvýchvstání: „Zmrtvýchvstání je ta nejjednodušší věc na světě: Ten, který jednou stvořil člověka, může jej také stvořit i podruhé.“

I „nevěřící“ apoštol věřit chtěl; ovšem jinak než Magdalena, která uvěřila spíš srdcem. Proto jsou oba Pánu milí a On jejich touze vychází vstříc. Jsou však takoví lidé, kteří pravdě věřit nechtějí, i kdyby byla sebepřesvědčivější a průkaznější…
Od těchto se Pán odvrací a na jejich adresu pronáší jednoznačně: „Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale zůstává na něm Boží hněv.“ /Jan 3,36/

V e l i k o n o c e,

jediné skutečné ráno, o kterém se sluncem
vstalo z hrobu i Světlo, které navěky neuhasne,
i kdyby do tmy zapadla celá země a celý svět.

To ráno se Země zachvěla,když poznala svého Pána.
Ze slávy Jeho otevřených ran se rozvíjí věčná óda
na pokoj a radost a do krajin duší,
vyprahlých dějinami viny, je svedena milost
- lásky vodopády. Dva tisíce let.

Ty, víc než strome života,
Ty, víc než zdroji dobra,
ukrytý do obrazu smrti
u našich cest,
v objetí lip.
Ty o velikonočním ránu
otevřený ráji,
nakloň k nám plody toho stromu,
který vzešel z půdy Kalvárie,
k nám, nehodným maličkým,
nedorostlým pravé velikosti
mocných Božích činů.
Skloň se k nám, Ježíši,
zázraku nového života,
vyjdi vstříc naší únavě,
našemu ponížení.
Tys pracoval s dřevem
a znáš tvrdost hmoty,
nám, z hlíny uhněteným,
vkamenělým do suků lidských osudů,
uvolni pouta, obvaž rány
a živou vodou,
novostí svého života
nás z dlaní
své milované Matky
milostivě napoj. Amen.
Aleluja.
Velikonoce naší naděje 1991, Klm

Té lásce, která mluvila na kříži, nutno víc věřit než vlastní existenci.
Zemřel jsem, abys měl život věčný.
Otec mě vzkřísil - a já žiji …
Stojím vedle tebe, blíž, než si dovedeš představit …,
Teď už mě nebolí rány, ale tvá nedůvěra. Nikdo ti nedá víc než já, protože jen já tě opravdu miluji.

Kristův trůn má základní kámen – kámen jeho hrobu, z něhož vyšel vlastní mocí. Na tuto MOC se spolehni!
Můj Ježíši, odpuštění a milosrdenství, pro zásluhy Tvých svatých ran …
Věčný Otče, obětuji Tobě krev a rány našeho Pána Ježíše Krista jako zadostiučinění za mé hříchy, za hříchy celého světa i za hříchy našeho národa, i v tomto městě …

Pane, byla by to nehorázná lež, kdybych proléval slzy před Tvým mrtvým obrazem, ale nenásledoval Tě živého na všech cestách života …
Krvi Kristova,
to poslední, co drahocenného obsahovalo Jeho Srdce,
očisti mne ode všech vlastních i cizích hříchů i vin.
Vodo z boku Kristova,
očisti mne ode všech trestů za hříchy a uhas plameny
očistce mé vlastní duše i všech ubohých duší. Amen.

Doba velikonoční

Pozoruj dva svědky zmrtvýchvstání: Magdalenu a Tomáše. Magdalena nepoznala Pána podle hlasu, neboť pak by jej byla poznala už při prvním oslovení. Ale teprve když ji pojmenoval „Maria“, pochopila, o koho jde. Ne tedy sluch, ale srdce jí řeklo, že má před sebou toho, kterého milovala a který miloval i ji.
Tomášovi naopak nestačí k poznání pravdy sluch a zrak, chce se přesvědčit i hmatem. A Pán se nepohoršuje nad jeho nedůvěřivostí, naopak vybízí jej, aby se tímto způsobem přesvědčil, že nemá před sebou ducha (Lk 24,39), ale hmotné tělo. I mezi námi jsou mnozí, kteří věří snadno, takřka srdcem, jako uvěřila Maria, ale jsou i Tomášové, kteří neuvěří, dokud se nepřesvědčí. Obojí jsou Pánu stejně milí, poněvadž věřit chtějí. K oběma se obrací s vlídnou tváří a láskyplným hlasem. Odvrací se jen od těch, kteří pravdě věřit nechtějí, i kdyby byla sebepřesvědčivější.

(Kartuziánský anonym z 15. stol.)

O VÍŘE
Nikdo není tak bezmocný, aby nemohl pracovat na díle Božím, neboť každý z nás je přímou příčinou buď jednoty nebo rozkolu v církvi. (L. Evely)
Nikdy se nesmiřuj s rozkolem mezi křesťany, kteří většinou lehce vyznávají lásku k bližnímu, a přesto zůstávají rozděleni. Vášnivě usiluj o sjednocení Kristova Těla.

(z pravidel ekumenického společenství v Taizé)

Kdo chce uskutečňovat jednotu, smí znát jen jediné: chtít sloužit všem lidem, protože ve všech lidech slouží Bohu.
Naše hnutí má tři fáze: prohlubovat jednotu ve vlastní církvi; hledat a uskutečňovat jednotu s ostatními církvemi; získat celý svět svědectvím pravé lásky.

/Ch. Lubichová/

REGINA COELI LAETARE …
Po celou velikonoční dobu se modlíme místo „Anděl Páně“:
Raduj se Královno nebeská, aleluja,
protože splnil Pán slova svá, aleluja:
z mrtvých vstal, matko, Ježíš tvůj, aleluja:
u Něho za nás oroduj, aleluja.

Raduj se a vesel, Panno Maria, aleluja,
neboť Pán vpravdě z mrtvých vstal, aleluja …

Modleme se: Bože, vzkříšením svého Syna, našeho Pána, Ježíše Krista, jsi naplnil svět radostí; na přímluvu Jeho rodičky, Panny Marie, dej, ať dosáhneme radostí života věčného; skrze Krista našeho Pána. Amen.
Pán vstal z hrobu, aleluja! On za nás umřel na kříži, aleluja!

Některým lidem Ježíš Kristus nedá spát. Stále se snaží vyvrátit skutečnosti Ježíšova života, na kterých křesťané staví svou víru. V různých časopisech se množí články, které podkopávají biblické pravdy a zpochybňují Ježíšovo božství. Popírají jak jeho smrt na kříži, tak i zázračné vzkříšení. Tvrdí, že Ježíš na kříži nezemřel, ale v důsledku vyčerpání ztratil pouze vědomí, nebo že dostal drogu, která jeho tělo uvedla do takového stavu, že vypadal, jako kdyby zemřel. Později se díky chladnému a vlhkému vzduchu v hrobce znovu probral a odešel neznámo kam.

Podle evangelií začalo Ježíšovo utrpení po poslední večeři s učedníky. Odešel s nimi na Olivovou horu a tam se celou noc modlil. Prožíval značný psychický stres, protože věděl, jak velké utrpení ho čeká. Začal potit krev, což je lékařům známý stav, kdy vlivem velkého stresu dochází k drobnému krvácení do potních žláz. Pot je pak zabarven krví.
O římském bičování je známo, že vojáci používali biče z kožených řemínků, do nichž byly vpleteny kovové kuličky a ostré kousky kostí. Kuličky způsobovaly modřiny a zhmožděniny, které se při dalších úderech roztrhly, ostré kosti přivodily tržné rány. Záda byla tak rozbitá, že se občas obnažila i páteř. Lékaři, kteří studovali římské tresty, uvádějí, že se při pokračujícím bičování kosterní svalstvo potrhalo a objevily se roztřepené proužky krvácejícího masa. Víme, že mnozí lidé zemřeli po takovém bičování ještě dříve, než mohli být ukřižováni.
Na popravišti Ježíše položili na zem a roztažené ruce mu přibili k trámu. Hřeb pronikl rukama v místě, kde se nachází mediální nerv. Je to největší nerv, který vede do ruky. Bolest byla krutá, nepopsatelná. Museli pro ni vytvořit nový výraz excruciatio (z kříže). Pak mu dalším hřebem přibili nohy. Opět rozdrtili nerv v jeho nohách, což způsobilo další mučivou bolest.
Ukřižování je zdlouhavým umíráním v ukrutných bolestech v důsledku nedostatku kyslíku. Způsobuje ho skutečnost, že tah hmotnosti těla na svaly a bránici dostane hrudní koš do nádechové polohy. Chce-li člověk vydechnout, musí se vzepřít na nohou, aby na okamžik uvolnil napětí svalů. Když se mu podaří vydechnout, může se na okamžik uvolnit a znovu nadechnout. Pro další výdech se musí opět vysunout nahoru, přičemž si odírá zbičovaná záda o hrubé dřevo kříže. To pokračuje tak dlouho, dokud oběť nezeslábne natolik, že se již nedokáže vzepřít a znovu vydechnout.
U Ježíše můžeme s jistotou říct, že ještě před smrtí způsobil hypovolemický šok trvalé zrychlení srdečního tepu, které urychlilo selhání srdce. Jak ve svém evangeliu popsal očitý svědek Jan, byl Ježíš ve chvíli, kdy římský voják propíchl kopím jeho pravý bok, nepochybně mrtev.
Příběh Ježíše Krista jeho smrtí nekončí. Třetího dne vstává z mrtvých, jak to dosvědčilo několik stovek lidí. Apoštol Pavel napsal dopis Korintským, ve kterém potvrzuje, že on sám se osobně setkal se vzkříšeným Kristem. „Kristus se ukázal Petrovi, potom dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou... Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se ukázal i mně."
A právě svědectví o zmrtvýchvstání Ježíše Krista změnilo svět. To byl a je základ křesťanství. Ne nějaké náboženství, učení, nebo morální zásady, ale křesťanství, založené na svědectví lidí, kteří se se vzkříšeným Kristem setkali. Ti, kteří tomuto jednoduchému, ač neslýchanému svědectví uvěřili, byli ochotni položit i svůj život. Zakusili totiž vysvobození ze svých hříchů a získali naději věčného života s Bohem. Tuto příležitost máme i my. Jen nesmíme otálet, abychom ji nepromeškali.

„Vždyť víme, že ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše,
také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví před svou tvář..."
(Bible, 2.Korintským 4,14)


Kristus žije na věky. Kdo žije s Kristem, bude žít věčně.
Žiješ-li s Kristem, tvé nebe už začalo.

Slavíme vzkříšení
Až bude zase nedělní ráno
a otevřete oči
do očekávaných příjemností,
zapomeňte, že v jejím rámci
je povinnost vůči Bohu.
Neříkejte si: „Musím do kostela“.
Neříkejte si vůbec nic.
Zůstaňte pár vteřin docela tiše
a nechte vstoupit do svého
vědomí skutečnost,
že vás očekává přítel Ježíš –
- ve svém domě -
se svými přáteli – na svatební hostině,
k oslavě největšího činu přátelství
na světě.
Takového byl schopen jenom On –
Tvůj přítel na život a na smrt.

(kardinál František Tomášek)

Velikonoce jsou událostí neustálé přítomnosti –
SKONČÍ V DEN POSLEDNÍ.
Co se tedy stalo záhy zrána prvního dne
v týdnu, najde své završení ve vzkříšení těla,
ANO, ve vzkříšení celého vesmíru,
v novém nebi a nové zemi.

Tohoto Ježíše vzkřísil Bůh, a my všichni jsme svědky toho… Původce života však jste zabili, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých a my jsme toho svědky… Skutky ap. 2,32; 3,15
Bůh, který vzkřísil Pána, i nás vzkřísí svou mocí. 1. Kor. 6,14

Milostná modlitba na Velký Pátek

Uctívám Tě drahocenný kříži, který jsi byl ozdoben nejsvětějšími údy a drahocennou krví. Modlím se k Tobě, ó můj Bože, který jsi byl přibit na svatý kříž a to z lásky ke mně.
"Ježíši, Tobě důvěřuji."
Kdo tuto modlitbu na Velký pátek vkleče před obrazem ukřižovaného Ježíše 33x zbožně pomodlí, může 33 duší zbavit očistcového ohně.
Církevně schváleno.