
 
Jediný je hodný víry všech lidí a
všech věků:
KRISTUS, absolutní Pán nad životem a smrtí.

On jediný
má moc otevřít člověku přístup k nejplnější
budoucnosti - v životě věčném.
Proč stále jen Šimon - Petr? Proč právě Šimonovi
dal Pán jméno Petr?
Proč právě jemu řekl: "Ty jsi skála, na které
zbuduji svou Církev" ?
Proč právě Petrovi přikazuje Mistr: "Pas ovce mé,
pas beránky mé!" ?
Proč právě jemu svěřuje moc klíčů?
Což právě v tom není zcela jasná vůle: aby byl
jeden ovčinec a jeden pastýř?
A kromě toho - Pán Církve si může dovolit stavět
na takovém lidském "písku", protože v Boží ruce
má i stéblo slámy sílu blesku. Bohu se líbilo
vyvolit si ty, kteří nejsou vůbec nic, aby
zlomil moc těch, kdo jsou něco..., aby se žádný
smrtelník nemohl vynášet před Bohem. 1.Kor.
1,28-29
Křížová
cesta
I. Odsouzen lživými jazyky.
II. Z lásky k nám bere na sebe kříž.
III. Padá pro naši lenost.
IV. Kdo bije Syna, trýzní Matku.
V. Muži, přispějte na pomoc!
VI. Ženy, ukažte své milosrdenství!
VII. Padá pro naši smyslnost.
VIII. Matky, zachraňte děti pro sebe!
IX. Padá pro naši pýchu.
X. Zbavte se opilství a nečistoty!
XI. Tak odplácí svět svému Osvoboditeli!
XII. Miluji. Odpouštím. Žízním po vašem štěstí.
XIII. Nezapomeňte na bolesti své Matky.
XIV. Smrtí se život nekončí, pouze mění.
XV. „Můj Pán a můj Bůh!"
Autorem nápisů k jednotlivým zastavením „křížové
cesty“ je THDr. Msgre. Antonín Šuránek, bývalý
spirituál kněžského semináře v Olomouci.
Křížová cesta se nachází v Třemešné ve Slezsku,
okr. Bruntál, venku kolem hřbitovní zdi.
Toto je Kříž, na kterém umíral Boží Syn a náš
Pán, Ježíš Kristus. On chce, abychom ho
následovali. I pro tebe platí jeho výzva: „Kdo
chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého
dne svůj kříž a následuj mne.“
Láska Pána Ježíše k nám Ho dovedla na golgotský
Kříž. Ano, láska je oběť. Vždyť i každá růže má
trny. Tak to má být i v našem životě při hledání
trvalých hodnot. Hledejme je v utrpení a oběti.
Ovládejte se tedy a na věci se dívejte střízlivě,
abyste se mohli věnovat modlitbě. Především se
mějte navzájem rádi, protože láska přikrývá
všechny možné hříchy.
(z 1. listu
sv. apoštola Petra – nosná myšlenka kázání Sv.
Otce Jana Pavla II. při kanonizaci Anežky České)
Jak rychle
jsme ochotni urazit Boha a oč ještě rychleji je
ochoten Bůh nám odpustit!
Kdyby naše slabost nebyla tak veliká a naše
zbožnost tak vlažná, nahradil by nám „Otče náš“
dostatečně všechny ostatní modlitby.
Kde je Bůh, tam je nebe. Myslete při tom na to,
co říká Augustin. Když všude hledal Boha, našel
ho nakonec v sobě. sv. Terezie z Avily


Na Veliký pátek
Zdeněk
Řezníček
Stísněná
srdce zpomalují tepot života,
na dřevu potupném Spasitel visí obnažen,
z holých stěn chrámu dýchá samota,
zní truchlé žalmy kajících Magdalén.
Spěž zvonů umlčena údery hořké bolesti,
krůpěje něhy tryskají z umučené Tváře,
věřící ovívají stupně vzdechy úzkosti,
modlitby věnčí mrtvé čelo hospodáře.
Roušky jsou sklizeny a světla odumřela,
lítostí nesmírnou i horstva pukají.
Zbodeným bokem se cesta lásky otevřela,
kraj v smutky zahalen se hřeje nadějí.
Za hříchy světa živý Bůh stále krvácí,
klekají lidé k oltáři a pláčem ulevují tíži.
Přemožen – Ďábel v hlubinách se potácí,
vše dýchá smrtí – všechno spěje ke Kříži.
Kříž není znamením smrti a
zániku, ale života a vzkříšení
Ježíš
Kristus není postavou minulosti,
ale je týž včera, dnes i navěky.
Kříž na fialovém pozadí křesťanských oltářů ve
svatopostní době nám všem ukazuje Krista
jdoucího křížovou cestou.
Uprostřed shonu všedního dne si máme najít
chvíli a dobře přezkoumat v čem chybujeme.
Vzbuďme nad svými chybami lítost.
Popel značí pomíjejícnost všeho, na čem lpíme.
Mystérium VELKÉHO PÁTKU
i zázrak vzkříšení ráno prvního dne po sobotě –
se pro nás zpřítomňuje k plnému prožití a
přivlastnění všech účinků při každé mši svaté.
Chápeme vůbec, jakým nesmírným duchovním
pokladem, je pro nás Nejsvětější Oběť našeho
Pána, skrze Něhož a s Nímž můžeme Bohu vzdávat
nejvznešenější poctu a nejdokonalejší smír za
hříchy světa, své bližní i sebe nepředstavitelně
obohacovat a ve svaté hostině pak přijímat
záruku spásy?
Těm, kteří více věří Voltairovi a jiným
posměvačům, nabízíme jeho odpověď na dotaz, co
soudí o zmrtvýchvstání: „Zmrtvýchvstání je ta
nejjednodušší věc na světě: Ten, který jednou
stvořil člověka, může jej také stvořit i podruhé.“
I „nevěřící“ apoštol věřit chtěl; ovšem jinak
než Magdalena, která uvěřila spíš srdcem. Proto
jsou oba Pánu milí a On jejich touze vychází
vstříc. Jsou však takoví lidé, kteří pravdě
věřit nechtějí, i kdyby byla sebepřesvědčivější
a průkaznější…
Od těchto se Pán odvrací a na jejich adresu
pronáší jednoznačně: „Kdo Syna odmítá, neuzří
život, ale zůstává na něm Boží hněv.“ /Jan 3,36/

V e l i k o n o c e,
jediné skutečné ráno, o kterém se sluncem
vstalo z hrobu i Světlo, které navěky neuhasne,
i kdyby do tmy zapadla celá země a celý svět.
To ráno se Země zachvěla,když poznala svého
Pána.
Ze slávy Jeho otevřených ran se rozvíjí věčná
óda
na pokoj a radost a do krajin duší,
vyprahlých dějinami viny, je svedena milost
- lásky vodopády. Dva tisíce let.
Ty, víc než strome života,
Ty, víc než zdroji dobra,
ukrytý do obrazu smrti
u našich cest,
v objetí lip.
Ty o velikonočním ránu
otevřený ráji,
nakloň k nám plody toho stromu,
který vzešel z půdy Kalvárie,
k nám, nehodným maličkým,
nedorostlým pravé velikosti
mocných Božích činů.
Skloň se k nám, Ježíši,
zázraku nového života,
vyjdi vstříc naší únavě,
našemu ponížení.
Tys pracoval s dřevem
a znáš tvrdost hmoty,
nám, z hlíny uhněteným,
vkamenělým do suků lidských osudů,
uvolni pouta, obvaž rány
a živou vodou,
novostí svého života
nás z dlaní
své milované Matky
milostivě napoj. Amen.
Aleluja.
Velikonoce naší naděje 1991, Klm
Té lásce, která mluvila na kříži, nutno víc
věřit než vlastní existenci.
Zemřel jsem, abys měl život věčný.
Otec mě vzkřísil - a já žiji …
Stojím vedle tebe, blíž, než si dovedeš
představit …,
Teď už mě nebolí rány, ale tvá nedůvěra. Nikdo
ti nedá víc než já, protože jen já tě opravdu
miluji.
Kristův trůn má základní kámen – kámen jeho
hrobu, z něhož vyšel vlastní mocí. Na tuto MOC
se spolehni!
Můj Ježíši, odpuštění a milosrdenství, pro
zásluhy Tvých svatých ran …
Věčný Otče, obětuji Tobě krev a rány našeho Pána
Ježíše Krista jako zadostiučinění za mé hříchy,
za hříchy celého světa i za hříchy našeho
národa, i v tomto městě …
Pane, byla by to nehorázná lež, kdybych proléval
slzy před Tvým mrtvým obrazem, ale nenásledoval
Tě živého na všech cestách života …
Krvi Kristova,
to poslední, co drahocenného obsahovalo Jeho
Srdce,
očisti mne ode všech vlastních i cizích hříchů i
vin.
Vodo z boku Kristova,
očisti mne ode všech trestů za hříchy a uhas
plameny
očistce mé vlastní duše i všech ubohých duší.
Amen.


Doba velikonoční
Pozoruj dva
svědky zmrtvýchvstání: Magdalenu a Tomáše.
Magdalena nepoznala Pána podle hlasu, neboť pak
by jej byla poznala už při prvním oslovení. Ale
teprve když ji pojmenoval „Maria“, pochopila, o
koho jde. Ne tedy sluch, ale srdce jí řeklo, že
má před sebou toho, kterého milovala a který
miloval i ji.
Tomášovi naopak nestačí k poznání pravdy sluch a
zrak, chce se přesvědčit i hmatem. A Pán se
nepohoršuje nad jeho nedůvěřivostí, naopak
vybízí jej, aby se tímto způsobem přesvědčil, že
nemá před sebou ducha (Lk 24,39), ale
hmotné tělo. I mezi námi jsou mnozí, kteří věří
snadno, takřka srdcem, jako uvěřila Maria, ale
jsou i Tomášové, kteří neuvěří, dokud se
nepřesvědčí. Obojí jsou Pánu stejně milí,
poněvadž věřit chtějí. K oběma se obrací s
vlídnou tváří a láskyplným hlasem. Odvrací se
jen od těch, kteří pravdě věřit nechtějí, i
kdyby byla sebepřesvědčivější.
(Kartuziánský
anonym z 15. stol.)

O VÍŘE
Nikdo není tak bezmocný, aby nemohl pracovat na
díle Božím, neboť každý z nás je přímou příčinou
buď jednoty nebo rozkolu v církvi. (L. Evely)
Nikdy se nesmiřuj s rozkolem mezi křesťany,
kteří většinou lehce vyznávají lásku k bližnímu,
a přesto zůstávají rozděleni. Vášnivě usiluj o
sjednocení Kristova Těla.
(z pravidel
ekumenického společenství v Taizé)
Kdo chce
uskutečňovat jednotu, smí znát jen jediné: chtít
sloužit všem lidem, protože ve všech lidech
slouží Bohu.
Naše hnutí má tři fáze: prohlubovat jednotu ve
vlastní církvi; hledat a uskutečňovat jednotu s
ostatními církvemi; získat celý svět svědectvím
pravé lásky.
/Ch.
Lubichová/
REGINA COELI LAETARE …
Po celou velikonoční dobu se modlíme místo „Anděl
Páně“:
Raduj se Královno nebeská, aleluja,
protože splnil Pán slova svá, aleluja:
z mrtvých vstal, matko, Ježíš tvůj, aleluja:
u Něho za nás oroduj, aleluja.
Raduj se a vesel, Panno Maria, aleluja,
neboť Pán vpravdě z mrtvých vstal, aleluja …
Modleme se: Bože, vzkříšením svého Syna, našeho
Pána, Ježíše Krista, jsi naplnil svět radostí;
na přímluvu Jeho rodičky, Panny Marie, dej, ať
dosáhneme radostí života věčného; skrze Krista
našeho Pána. Amen.
Pán vstal z hrobu, aleluja! On za nás umřel na
kříži, aleluja!

Některým lidem Ježíš Kristus nedá spát. Stále se
snaží vyvrátit skutečnosti Ježíšova života, na
kterých křesťané staví svou víru. V různých
časopisech se množí články, které podkopávají
biblické pravdy a zpochybňují Ježíšovo božství.
Popírají jak jeho smrt na kříži, tak i zázračné
vzkříšení. Tvrdí, že Ježíš na kříži nezemřel,
ale v důsledku vyčerpání ztratil pouze vědomí,
nebo že dostal drogu, která jeho tělo uvedla do
takového stavu, že vypadal, jako kdyby zemřel.
Později se díky chladnému a vlhkému vzduchu v
hrobce znovu probral a odešel neznámo kam.
Podle evangelií začalo Ježíšovo utrpení po
poslední večeři s učedníky. Odešel s nimi na
Olivovou horu a tam se celou noc modlil.
Prožíval značný psychický stres, protože věděl,
jak velké utrpení ho čeká. Začal potit krev, což
je lékařům známý stav, kdy vlivem velkého stresu
dochází k drobnému krvácení do potních žláz. Pot
je pak zabarven krví.
O římském bičování je známo, že vojáci používali
biče z kožených řemínků, do nichž byly vpleteny
kovové kuličky a ostré kousky kostí. Kuličky
způsobovaly modřiny a zhmožděniny, které se při
dalších úderech roztrhly, ostré kosti přivodily
tržné rány. Záda byla tak rozbitá, že se občas
obnažila i páteř. Lékaři, kteří studovali římské
tresty, uvádějí, že se při pokračujícím bičování
kosterní svalstvo potrhalo a objevily se
roztřepené proužky krvácejícího masa. Víme, že
mnozí lidé zemřeli po takovém bičování ještě
dříve, než mohli být ukřižováni.
Na popravišti Ježíše položili na zem a roztažené
ruce mu přibili k trámu. Hřeb pronikl rukama v
místě, kde se nachází mediální nerv. Je to
největší nerv, který vede do ruky. Bolest byla
krutá, nepopsatelná. Museli pro ni vytvořit nový
výraz excruciatio (z kříže). Pak mu dalším
hřebem přibili nohy. Opět rozdrtili nerv v jeho
nohách, což způsobilo další mučivou bolest.
Ukřižování je zdlouhavým umíráním v ukrutných
bolestech v důsledku nedostatku kyslíku.
Způsobuje ho skutečnost, že tah hmotnosti těla
na svaly a bránici dostane hrudní koš do
nádechové polohy. Chce-li člověk vydechnout,
musí se vzepřít na nohou, aby na okamžik uvolnil
napětí svalů. Když se mu podaří vydechnout, může
se na okamžik uvolnit a znovu nadechnout. Pro
další výdech se musí opět vysunout nahoru,
přičemž si odírá zbičovaná záda o hrubé dřevo
kříže. To pokračuje tak dlouho, dokud oběť
nezeslábne natolik, že se již nedokáže vzepřít a
znovu vydechnout.
U Ježíše můžeme s jistotou říct, že ještě před
smrtí způsobil hypovolemický šok trvalé
zrychlení srdečního tepu, které urychlilo
selhání srdce. Jak ve svém evangeliu popsal
očitý svědek Jan, byl Ježíš ve chvíli, kdy
římský voják propíchl kopím jeho pravý bok,
nepochybně mrtev.
Příběh Ježíše Krista jeho smrtí nekončí. Třetího
dne vstává z mrtvých, jak to dosvědčilo několik
stovek lidí. Apoštol Pavel napsal dopis
Korintským, ve kterém potvrzuje, že on sám se
osobně setkal se vzkříšeným Kristem. „Kristus se
ukázal Petrovi, potom dvanácti. Poté se ukázal
více než pěti stům bratří najednou... Pak se
ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy
ze všech se ukázal i mně."
A právě svědectví o zmrtvýchvstání Ježíše Krista
změnilo svět. To byl a je základ křesťanství. Ne
nějaké náboženství, učení, nebo morální zásady,
ale křesťanství, založené na svědectví lidí,
kteří se se vzkříšeným Kristem setkali. Ti,
kteří tomuto jednoduchému, ač neslýchanému
svědectví uvěřili, byli ochotni položit i svůj
život. Zakusili totiž vysvobození ze svých
hříchů a získali naději věčného života s Bohem.
Tuto příležitost máme i my. Jen nesmíme otálet,
abychom ji nepromeškali.
„Vždyť víme, že ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše,
také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví před svou
tvář..."
(Bible, 2.Korintským 4,14)
Kristus žije na věky. Kdo žije s Kristem, bude
žít věčně.
Žiješ-li s Kristem, tvé nebe už začalo.
Slavíme vzkříšení
Až bude zase nedělní ráno
a otevřete oči
do očekávaných příjemností,
zapomeňte, že v jejím rámci
je povinnost vůči Bohu.
Neříkejte si: „Musím do kostela“.
Neříkejte si vůbec nic.
Zůstaňte pár vteřin docela tiše
a nechte vstoupit do svého
vědomí skutečnost,
že vás očekává přítel Ježíš –
- ve svém domě -
se svými přáteli – na svatební hostině,
k oslavě největšího činu přátelství
na světě.
Takového byl schopen jenom On –
Tvůj přítel na život a na smrt.
(kardinál František Tomášek)
Velikonoce jsou událostí neustálé přítomnosti –
SKONČÍ V DEN POSLEDNÍ.
Co se tedy stalo záhy zrána prvního dne
v týdnu, najde své završení ve vzkříšení těla,
ANO, ve vzkříšení celého vesmíru,
v novém nebi a nové zemi.
Tohoto Ježíše vzkřísil Bůh, a my všichni jsme
svědky toho… Původce života však jste zabili,
ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých a my jsme toho
svědky… Skutky ap. 2,32; 3,15
Bůh, který vzkřísil Pána, i nás vzkřísí svou
mocí. 1. Kor. 6,14
Milostná modlitba na Velký Pátek
Uctívám
Tě drahocenný kříži, který jsi byl ozdoben
nejsvětějšími údy a drahocennou krví. Modlím se
k Tobě, ó můj Bože, který jsi byl přibit na
svatý kříž a to z lásky ke mně.
"Ježíši, Tobě důvěřuji."
Kdo tuto modlitbu na Velký pátek vkleče před
obrazem ukřižovaného Ježíše 33x zbožně pomodlí,
může 33 duší zbavit očistcového ohně.
Církevně schváleno.

|